15 září, 2017

Chvála chaosu v církvi


Vzpomínám si na dny, kdy v naší rodině vládl (díky mé ženě) alespoň trochu pořádek. Ten vydržel do dne, kdy jsme si domů přinesli první dítě. Od té doby v naší rodině již 16 let vládne ne snad totální chaos, ale ani pořádek. Asi nemusím vysvětlovat proč… Pokud máte rádi pořádek, nepořizujte si děti (a to my máme jen dvě a ještě zdravé). Nebudu se rozepisovat o rozbitých vázách, počmáraných zdech, problémech ve škole, nemocech, hledání smyslu života atd. To znáte a mnohdy mnohem lépe než já.

  Velmi podobné je to ve sboru. Jestli chcete ve sboru alespoň relativní klid, uzavřete ho novým lidem!!! Sice o strašně moc přicházíte, ale budete mít klid! Noví lidé totiž přináší nepříjemné otázky, nectí naše tradice, pronikají do našich uzavřených komunit a narušují je, místo aby se kazatel věnoval dlouhodobým členům, strhávají na sebe jeho pozornost, někdy jsou jejich děti nevychované a kazí naše děti v besídce a dorostu, přes to, že jsou ve sboru jen chvíli, mají velmi rychle stejné slovo jako ti, kdo jsou ve sboru léta, někdy si dovolují kritizovat věci, které jsou prostě nezpochybnitelné, kazatele staví před otázku pro koho kázat – zda pro dlouholeté členy, nebo pro nově příchozí, pokud přijdou do skupinek, narušují jejich vztahovou stabilitu a staví skupinky před otázky, co na nich probírat. Už vůbec nepíšu o tom, že si někdy noví lidé přináší dost těžkou minulost, kterou chtějí s někým otevřít a řešit, jenže to se nedá někde u čaje po bohoslužbách, kde se řeší, co bylo v práci a jaký byl týden a “jak je“. Chce to jít do hloubky, jenže kdo na to má dnes čas? A jak vůbec těmto tonoucím pomoci? Co když se ukáže, že vlastně odpovědi nemáme? A je vůbec možné, aby lidé někdy s těžkou minulostí přišli mezi nás a chtěli od nás odpovědi? Nikoli jen od kazatele, ale i od dalších? Jistě, za Ježíšem chodili, ale my přece nejsme Ježíš!

  Toužíme po nových obrácených lidech, ale takových, kteří budou jako my. Slušní – alespoň na povrchu, respektující naše tradice a formy a pokud možno moc nevyžadující pozornost. Chceme „déšť z nebe“, který by ale s sebou nenanesl spousta bláta. Občas takový déšť spadne, ale častěji nikoli. Déšť většinou přináší i bláto.
  S jistou nadsázkou napsáno – nechceme mezi sebou hříšníky. Proč? Možná jedním z důvodů je, že sbor je pro mnohé z nás druhou rodinou a je to tak dobře. A protože se chceme v rodině cítit dobře, bráníme se z mnoha důvodů před tím, aby do ní pronikali lidé mimo rodinný okruh. Pokud bychom někomu umožnili přístup, pak pod podmínkou, že nejdříve přijme často i nepsané zákony naší sborové rodiny a pak bude přijat. Jenže takto to většinou nefunguje. Připomíná mi to jeden příběh    o jakémsi vyhlášeném hříšníkovi, kterého exkomunikovali z církve. Se svým trápením se nakonec obrátil k Bohu se slovy: Pane, nechtějí mě pustit dovnitř, protože jsem hříšník. Bůh mu na to odpověděl. Prosím tě, co si stěžuješ, mě tam taky nepustili… Asi není třeba vysvětlování.
Otevřít se novým lidem znamená otevřít sbory větší či menší míře chaosu. Zároveň je třeba si přiznat, že tento chaos může docela slušně zatřást tím, o čem jsme si mysleli, že je neotřesitelné. Pokud přijdou noví lidé, budeme muset nově řešit co kázat, jak je integrovat to skupinek, jak zařadit jejich děti do besídky a dorostu, jsou-li mladí, jak vysvětlit jejich někdy proticírkevně naladěným rodičům, kam že to jejich děti přišli, pokud porosteme, postupně budeme řešit problém s prostory, časem se noví lidé dostanou k řízení sboru a „staří mazáci“ to budou muset skousnout, noví lidé velmi rychle poodkryjí některé sborová tabu, budou se někdy modlit poněkud divně – třeba dlouho, příliš familiárně, prostě leccos bude jinak. Tak jako bylo lecco jinak, když se nám narodili děti.
  Tím, co píšu, netvrdím, že vše se v rodině má točit kolem dětí. Stejně tak se nemá vše ve sboru točit kolem nových lidí. Zároveň se ale vše nemůže točit kolem rodičů a jejich zvyků. Je třeba hledat konsenzus a někdy něco vydržet s nadějí, že si vše jednou sedne.
  Pokud jsme jako rodiče neztratili soudnost, pak víme, že dát dětem to nejlepší, automaticky neznamená jistý výsledek v podobě dobře vychovaných jedinců. Stejné platí i v duchovním vývoji a v duchovním doprovázení.  O některé lidi se můžete starat, pomáhat jim, a po několika měsících či letech se ztratí. Možná si pak kladete otázku, zda to mělo smysl. Nevím, zda pro ně, ale pro nás, pro náš sbor to smysl má.
  Proto pokud ve vašem sboru vládne jistý chaos, který tam vnáší noví lidé, berte to jako požehnání. Jakmile zavládne klid, řád a předvídatelnost, něco je špatně. Sice je klid, ale cena, kterou za to platíme, je špatná.

5 komentářů:

Karel Konečný řekl(a)...

Když ve sboru vládne jistý chaos pak jistě horší je když ve hlavách lidí ve sboru vládne také chaos a nevědí co křesťanství je.

Unknown řekl(a)...

Protikladem chaosu není klid, ale pořádek. První dítě může vnést do manželského vztahu určitý chaos, ale u dalších dětí už je to jiné, rodiče jsou zkušenější. V rodině i v Církvi může a má vládnout Boží pořádek, i to je svědectvím pro ty nově příchozí. Bůh je Bohem pořádku. Společenství věřících se musí na nově příchozí vědomě připravovat.

Karel Konečný řekl(a)...

to Otakar Vožeh. To jsou hezké fráze. Co to je Boží pořádek? Jaký je Váš Bůh?

Unknown řekl(a)...

Pro Karla Konečného : Odpovím Vám jen bodovitě, dalo by se toho říct mnoho, snad Vám to bude stačit. Úmyslně přehlédnu slovo o frázích.
1. Církev není demokracie. Z Písma víme, že Pánem a Hlavou Církve je Ježíš Kristus a to se musí projevovat i v místním společenství věřících, v tzv. sboru. Ideálním zřízením lidského společenství je Boží království, s Kristem jako Králem.
2. Starozákonní společenství Izraele a jejich uctívání Boha mělo svůj řád a pořádek. Izrael si dokonce měl dávat velký pozor na to, aby do národa peřicházely žádné cizí, pohanské, bezbožné, modlářské vlivy.
3. Církev je sice novozákonní společenství pod milostí, a nikoli pod Zákonem, ale stejně vidíme v Písmech NZ docela jasný řád a pořádek pro její shromažďování.
4. Jak už jsem napsal, místní společenství věřícíh se má na návštěvy a příchod nevěřících připravovat . . . a to zdaleka nejen kazatel. Sbor musí mít otevřené dveře pro nevěřící návšvětvíky, samozřejmě. Ale určitě není nic špatného mít pro jejicj dotazy a vstupy určitý čas a určité prostředí. Vždyť například už i při tzv. "večeři Páně" vidíme sbory, že přinejmenším upozorňují nevěřící, že tato památka Páně není pro ně.
5. Z Písma rozumím shromažďování věřících především pro věřící, je to shromažďování Božího lidu. Přizpůsobování tzv. "bohoslužeb" nevěřícím k ničemu nevede, naopak, ubírá to na síle Božího slova, evangelia, a dochází velmi často k tomu, že lidé evangelu nerozumí a stávají se členyk sboru jako se stávají členy nějakého klubu.
Takže tolik . . .

Karel Konečný řekl(a)...

Pro Otakara Vožeha: Děkuji za Vaše vyjádření a vysvětlení. Já bych si dovolil k Vašim bodům připsat poznámky.
K bodu 1. Církev je pro zprostředkování spásy říkají katolíci. U protestantů se spása obejde i bez církve. Hlavou neviditelné církve je Ježíš Kristus. U katolíků je hlavou viditelné církve podle Mat. 16,18 papež. Boží království si můžeme nějak idealizovat, ale zde na zemi je možné jen společenství křesťanů a těch moc není ani v církvích.
Se druhým bodem souhlasím.
K bodu 3. Katolíci mají jako zprostředkování milosti eucharistii vykládanou trassubstanciací což držel i Luther. Protestanti mají tři známá sola. Ne všichni lidé v církvi jsou pod milostí.
K bodům 4. a 5. bych napsal, že ve sborech jsou velmi různí lidé i radikálové, kteří ani nevědí co to křesťanství je, takže sbory mají různou organizační strukturu pro pořádek.
Myslím, že záleží na tom jakého Boha lidem ukazujete. Zda trestajícího a hrozného Boha nebo Boha milosrdného a dávajícího.