16 října, 2017

Koho by volil Ježíš?

Souhlasím s Romanem Jochem, který v jednom z rozhovorů napsal, že by církevní představitelé neměli radit, koho volit. Neměli… protože by tím rozdělovali. Navíc vyšlo několik velmi dobrých článků, které se voleb týkají a tak není třeba nosit dříví do lesa. Asi všichni křesťané se shodnou, že je třeba jít k volbám, že je třeba volit strany s prorodinnou politikou, že volit komunisty je nepřijatelné, že není správné volit strany, které nepřichází s pozitivním programem, že je třeba dívat se na morální integritu toho kterého politika a že by bylo dobré si přečíst volební programy. Všechny tyto a jistě i některé další rady a postřehy jsou nepochybně správné. Také se čas od času ozývá, že v těchto volbách jde o víc než kdykoli jindy, protože kandiduje řada extrémistických uskupení, které mají šanci na zvolení. Tedy mnozí se obávají o plíživé vytrácení demokracie.


V tom všem si kladu otázku, která je inspirována známým sloganem WWJD (What Would Jesus Do), nebo-li co by dělal Ježíš. Když vidíme, v jaké době žil, pak z pohledu naší doby, to byl horror. Zcela běžné bylo otrokářství, Řím vládl velmi tvrdou a nespravedlivou rukou, mnoho lidí bylo čas od času svědky veřejné popravy, obyčejný člověk většinou neměl šanci dovolat se práva. Není divu, že Židé očekávali Mesiáše, který promluví hlavně do politické situace a nastolí právo a spravedlnost – tedy to, co se od politiků očekává. Nespokojenost s politickými poměry později praskla a skončila Židovským povstáním, které bylo brutálně potlačeno císařem Titem.

Tyto věci jistě více či méně známe. Co mi ale vrtá hlavou, je, proč se Ježíš k politice nevyjadřoval. Ano, řekne obecné "co je císařovo, dejte císaři", ale mlčí k nespravedlivému útisku Židů, nevyjadřuje se k Pilátovi, který si ve svém vládnutí nebral servítky, nekomentuje palácové intriky a brutalitu Heroda, nepřidá se k žádné židovské frakci (dnes bychom snad mohli povědět politické straně???).
Místo toho mluví o Božím království, o Boží lásce a o soudu, tvrdě vystupuje proti pokrytectví náboženských vůdců (možná to by trochu mohlo připomínat politiku), poněkud mlhavě mluví o to, že je Mesiášem, který měl přijít, zároveň on dám odmítne hrát roli politického reformátora, odpouští hříchy a obklopuje se z pohledu tehdejšího náboženského establishmentu poněkud podivnými lidmi, kteří ve společnosti a politice mají zcela nulový vliv. Myslím, že kdyby se alespoň jednou kriticky a veřejně vyjádřil na adresu Říma, lidé by mu zobali z ruky. A nebo kdyby něco kritického veřejně řekl na adresu Heroda. Ale Ježíš mlčí. Z toho co on sám řekne, bychom se nedozvěděli o tehdejších politických vůdcích nic. Vůbec bychom nevěděli, kdo byl Římský císař, jaký byl systém vládnutí v Izraeli, jak se vybírali daně atd.

Plyne z toho, že správný křesťan je apolitický křesťan? Absolutně nikoli! To, že něco Ježíš nedělal, nezbytně neznamená, že to nemáme dělat i my. Ježíš nám ukazuje na obecnější principy, podle kterých se máme řídit jak v životě, tak když přemýšlíme o politice a nebo o volbách.

Zároveň ale chci ukázat ještě na jednu věc… To, co na Ježíšovi inspiruje, je, že i když mnoho lidí, kteří ho obklopovali bylo zlých a sledujících jen svoje cíle, vytvářel přijímající prostředí pro všechny. Tedy jak pro židy, tak pohany, jak pro bohaté, tak chudé, jak pro vojáky, tedy představitele moci, tak pro  mocí utiskované. Řekl bych to ještě jinak.  Vytváří prostředí přijetí pro všechny voliče. Nevím, koho by Ježíš volil, ale vím, že by neměl problém přijmout a mluvit jak… a teď si dosaďte představitele jakékoli strany, třeba té, která se vám zdá nejbizarnější a nebo nejnebezpečnější. V tom byla síla jeho osobnosti, tím lidi fascinoval a přitahoval a tento příklad nám zde nechal.

A to je úkol i křesťanů, který Ježíš shrne do slov „pojďte ke mně všichni…“. Přeneseno do reality církve pojďte k nám všichni. Máme názor, máme pohled, který je utvářen Kristovým učením, který nás vede jisté strany a lidi (ne)volit, ale chceme být otevření pro všechny.

10 října, 2017

Kazatelská (pastorská, kněžská) samota


H. Nouwen v souvislosti s prací duchovních napsal: „Duchovní má neutuchající touhu dávat lidským životům smysl, ale shledává, že stojí na okraji dění a že je pouze neochotně připouštěn na místo, kde jsou činěna rozhodnutí. Je bolestivým paradoxem, že duchovní, který chce být středem lidských životů, se nachází na periferii a často marně prosí o vstup. Zdá se, že nikdy není v centru dění, tam, kde se tvoří plány a projednávají strategie. Vždycky to vypadá, jako kdyby se s několika plačícími ženami přicházel v nesprávnou dobu na nesprávná místa s nesprávnými lidmi, za městské zni, kde hostina již skončila. V nemocnicích, které jsou svědky prvního křiku člověka i jeho posledních slov, jsou duchovní nezřídka spíše tolerováni než vyžadováni. Ve vězeních, kde je bolestně pociťována lidská touha po osvobození a svobodě, se kaplan cítí jako provinilý přihlížející, jehož slova jen stěží obměkčí vedení věznice. Ve městech, kde si děti hrají mezi budovami a staří lidé umírají opuštěni     a zapomenuti, nejsou protesty kněží brány příliš vážně a jejich požadavky visí ve vzduchu jako řečnické otázky. Mnohé kostely, které zdobí slova ohlašující spásu a nový život, jsou často společenským salónkem pro ty, kteří se ve starém životě cítí docela spokojeně a nechtějí dovolit slovům duchovních, aby proměnila jejich kamenná srdce ve výhně, kde meče mohou být překována na radlice a kopí na vinařské nože“. (Nouwen H., Zraněný ranhojič 94 – 95) Jinými slovy, je sám…

V podobném duchu píše P. Tournier: „Zřídkakdy jsem pocítil izolaci moderního člověka tíživěji než    u některých diakonek a kazatelů. Ti jsou unášeni horečnou církevní aktivitou, jdou ze setkání na setkání, neustále se modlí, vedou osobní rozhovory, zkrátka mají tak nabitý program, že už nemají čas na hlubší zamyšlení, nikdy neotevřou Bibli, pokud zrovna nehledají námět na kázání. Osobně je to nenaplňuje. Jeden takový kazatel po několika našich rozhovorech náhle vyhrkl: „Modlím se neustále jako kazatel, ale už si ani nevzpomínám, kdy jsem se naposledy modlil jako člověk.“ Sami duchovní mezi sebou diskutují o teologii, církevních záležitostech a někdy i o pastýřské péči, ale sami žádnou takovou péči si navzájem neposkytují. Každý sám za sebe zápolí s nevyhnutelnými rodinnými problémy, pokušeními a skrytými proviněními a nikdy se neodváží odhalit něco z toho svým kolegům nebo farníků, protože se bojí odsouzení nebo případného skandálu. Znal jsem jednoho kazatele, který se pravidelně zpovídal knězi, aby našel vnitřní klid…“. (Nouwen H., Zraněný ranhojič, Návrat Domů: Praha 2008, str. 94 – 95)

Pro někoho může toto slovo v souvislosti s kazatelskou působit poněkud absurdně. Kazatel                a samota? Kdo je přece více obklopen lidmi než kazatel? Jenže zdání klame. Na rozdíl od kazatele většina lidí pracuje v týmu, v kanceláři nebo prostě s druhými lidmi. Ne tak kazatel… sice se s lidmi schází, vede staršovstvo, vede různé týmy, jenže podstatnou část své pracovní doby je sám.  Sám     v kanceláři si připravuje kázání, přednášky, různá setkání, sám cestuje atd.

Dalším specifikem jeho práce je profesní samota. Pokud svojí práci dělá dobře, získá důvěru a lidé se mu časem začnou otevírat, většinou ale nemůže o jejich problémech s nikým dalším mluvit. Něco může naznačit, něco může povědět, ale ty nejtěžší a nejbolestivější případy si většinou musí nechat pro sebe. Někdy by potřeboval některé kauzy probrat se staršími sboru, ale pokud jsou některé informace určené jen pro něj, musí mlčet. Dalším rozměrem jeho samoty je specifikum jeho profese. Aniž bych chtěl snižovat jakoukoli práci, práce duchovního je natolik specifická, že se mu o ní do hloubky nesnadno hovoří s jinými lidmi.

Nejzásadnějším specifikem ale je propojení profesního a osobního života. Uvědomil jsem si to, když několik mých kolegů muselo ukončit pracovní poměr s církví, když selhalo ve vztahu k druhému pohlaví. Kdesi na pozadí jejich vyloučení z činné služby bylo tvrzení „to přece kazatel nedělá“! Ano, neměl by to dělat, zároveň ale bychom při podobném excesu u jiných profesí nikdy neslyšeli tvrzení „to přece doktor, manažer, prodavač nedělá“. Pokud vyhodí z práce doktora, manažera nebo prodavače, pak to většinou nebude kvůli morálnímu selhání. Jde o to, že kazatel často hovoří o tom, „co by se mělo“. Máme spolu dobře vycházet v manželství, máme být mírného ducha, máme přinášet ovoce Ducha atd. Jakkoli víme, že i kazatele je jen člověk a že nemůže plně dostát tomu, co káže, přesto působí divně, když to, co vyhlašuje z kazatelny, nežije, a nebo, jak praví jedno přísloví, když vodu káže, víno pije.

Pokud nejste kazatelem, představte si, jak za vámi po kázání na téma manželství přijde kazatel a svěří se vám, že několik posledních měsíců se hádá se svojí ženou. Nebo si představte, že se to dozvíte od jeho manželky… Nemyslím si, že ho kvůli tomu vyhodíte ze služby, ale zřejmě na vás bude působit divně, že kázal o manželské lásce, když jí sám nepraktikuje. Jenže má kazatel jen proto, že nějakou oblast nezvládá, přestat na jistá témata kázat a vyučovat o nich? Pokud o nich káže, vypadá jako pokrytec, pokud o nich nekáže, pak kvůli svému hříchu, zamlčuje plnou Boží pravdu. Třetí možnost pak je dané oblasti zvládat, jenže to se ne vždy daří. To co popisuji, někdy může vést kazatele do pocitu osamělosti v tom smyslu, že o svých problémech vlastně nemůže mluvit, aby se před druhými neshodil.

Osamělost kazatele někdy plyne i z toho, že to, co řeší, je někdy pro jeho spolupracovníky spíše okrajová záležitost. Tím vůbec nechci tvrdit, že mají sborové věci „na háku“, že jim na nich nezáleží. Jen ale mají i jiné věci na starosti než sbor. Nyní si představte, že jako kazatel něco doma promýšlíte, trápíte se tím, modlíte se za to, nanečisto si zkoušíte, jak danou věc odprezentujete a pak o problému rozhoduje spolu s vámi někdo, kdo se s problematikou skoro neseznámil. Tím není řečeno, že by o věcech měl rozhodovat kazatel, protože měl více času nad věcmi přemýšlet. Je chci ukázat, jak se někdy kazatel může cítit. Jisté kauzy jsou pro něj celý jeho život, kdežto pro jeho spolupracovníky jen jedním z mnoha problémů. 

Posledním specifikem souvisejícím s pocitem osamělosti je jiná sociální realita, v které se kazatel nachází. Prostě se nepohybuje v sekulárním světě, tedy ve světě, v kterém žije celý sbor, který vede.  I proto se někdy cítí mimo realitu a někdy mu to, že je mimo realitu, naznačují ti, které vede. Zároveň je zde třeba dodat, že kazatel mimo realitu není, jen žije v něčem v jiné realitě, která je ale stejně tak bolestivá a někdy radostná, jako ta, v které žijí ostatní.

Když jsem se ptal při nástupu do předsednické funkce kazatelů na to, co ode mě očekávají, pak řada odpověděla něco ve smyslu, zajímej se o nás… I z této odpovědi jsem vycítil pocit samoty.    

Z toho, co jsem popsal, snad plyne, jak moc je důležité, aby kazatelé hledali nějaký hlubší vztah a aby neupadali do pocit, že je jim samota souzena. Nemusí mít nejbližší přátele ve sboru, kde působí, ale někde je mít mají…

Více o tomto a dalších problémech a řešeních v knížce, která mi snad za pár měsíců vyjde.

05 října, 2017

Pohanům vstup zakázán? Zakázán!


Když jsem chodíval na box, pak jsem si odnesl jedno boxerské pravidlo: Frajer jsi do první rány. Asi ho není třeba vysvětlovat. Pravda je, že boxovat s pytlem je jiné, než s živým člověkem. To druhé více bolí. Zmiňuji to nikoli proto, že bych si myslel, že jsme „frajeři“, ale že dopad toho, čemu a komu věříme, se ukáže, až budeme konfrontováni s ateismem, vírou v horoskopy, s něcismem, s odporem k organizovanému náboženství, odporem ke jménu Ježíš, s generací mileniálů nebo tzv. post-pravdivou dobou. Vzpomínám si na neskutečný pocit, když jsem obhájil svoji závěrečnou práci na VŠ, která se týkala Platonova dialogu Timaios a jeho srovnání s Genesis. Odcházel jsem s dvojkou, pocitem, že se mě nikdo nebude ptát, jakou jsem měl známku a hlavně že to, co jsem nastudoval, je pro život zcela nepoužitelné. Zároveň bych chtěl, aby se mi toto nestávalo jako křesťanovi. V této souvislosti si přečtěme jednu z rad zkušeného ďábla: Nejdůležitější je zabránit našemu pacientovi v činech. Pokud nic neudělá, může o své lítosti (a my bychom doplnili a čemkoli, třeba co slyšel v kostele) přemýšlet jak je mu libo. Ať se v tom to hovado válí, ať o tom napíše klidně i knihu. Ať dělá cokoli, hlavně nesmí začít jednat. Jeho zbožnost nám vůbec neublíží, pokud zůstane jen v jeho představách a pokud nepřipustíme, aby se dostala do jeho vůle. Čím častěji bude cítit a nejednat, tím méně pak dokáže vůbec jednat. Rady zkušeného ďábla

Co tedy s tím?

1.   Základní otázkou je, zda skutečně chceme, aby do sboru, mezi nás, začali přicházet noví lidé, kteří s sebou nesou různé názory, předpoklady, pověry a postoje. Pokud řekneme ano, pak ale říkáme ANO zmatkům, nepříjemným otázkám a někdy i konfliktům. Říkáme ano rozčarování z některých lidí ve sboru, kteří budou otráveni, že přichází někdo nový, kdo se neumí chovat, kdo zpochybňuje zajeté status quo. Noví lidé rozbíjí zaběhlý klid, který máme ve sboru. Jakýkoli sbor stejně jako jakékoli společenství přirozeně hledá klid. Naši lidé a asi i my jsme ubití ze života, z práce, z nároků života a alespoň v rodině a to i v té sborové chceme mít klid! Jenže příchodem nových lidí je to s klidem podobné, jako když se narodí nové dítě do rodiny s tím rozdílem, že nové dítě se většinou dožije dospělosti, kdežto mnozí lidé, do kterých jste investovali mnoho času a energie, nakonec odpadnou.

A tak pokládám otázku, která je zdánlivě nesmyslná a hloupá, ale přesto důležitá. Skutečně chceme mezi sebou lidi, kteří se odvrátí „od model k živému Bohu“? Jsme ochotni nést cenu? A to i tehdy, když to bude bolet? Když to naruší sborový poklid? Někdy se mi vrací verš o tom, jak do Ježíšovi přítomnosti přicházeli samí hříšníci a celníci (Lk 15). Komu to nejvíce vadilo? Nikoli jiným celníkům a hříšníkům, nikoli Římanům, kteří s celníky asi spolupracovali, dokonce ani ne jiným židům, ale farizeům a zákoníkům. Neodvažuji se ukázat na nikoho prstem a říci ty jsi ten zákoník, jen přemýšlím, proč lidi, kteří byli mravně na výši, tak štvalo, že Ježíš stoluje s hříšníky. Možná proto, že si představovali, že by se hříšníci měli nejdříve polepšit, možná sdílet jejich víru a pak se případně s Kristem setkat. Jenže aby se někdo polepšil, nejdříve se musí setkat s Kristem a nejen to – potřebuje projít proměnou charakteru a to obyčejně trvá dost dlouho. Zopakuji ale otázku, kterou jsem položil na začátku tohoto bodu: Skutečně chceme, aby do sboru, mezi nás, začali přicházet nový lidé a chceme platit cenu?



2.   Jedna z oblastí, skrze kterou komunikujeme je oblast kultury. Když se díváme na různé modely sborů a církví, od kterých se lze inspirovat, pak můžeme souhlasit nebo nesouhlasit, můžeme jejich službu různě kritizovat, můžeme namítnout, že Warren je moc manažerský, Yonggi Cho moc asiatský a postavený na hierarchické kultuře, Keller moc intelektuální, emerging church je moc mystická… vždy najdeme nějaký důvod proč to či ono odmítnout a pravdou je, že někdy asi budeme mít pravdu. Zároveň ale čteme slova: Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem - i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona - i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé. Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl. 1 K 9, 20 – 23
V tomto krátkém textu se pětkrát opakuje spojení „abych získal“. Smyslem tohoto kontroverzního textu není kázat srozumitelně Boží slovo křesťanům, ale kázat Boží slovo nekřesťanům, aby je Pavel získal a to tak, aby mu rozuměli v kontextu jejich, nikoli jeho kultury. Možná by od nás dostal Pavel napomenutí z teologické neznalosti. Získává přece Pán Bůh nikoli my, nebo on – tedy Pavel! Pavel asi neznal správnou teologii vyvolení. Když Pán přece vyvolí, tak zároveň On získá, ne? Jenže Pavel píše, abych JÁ získal. Když se díváme na výše uvedená jména a mnohé další sbory a spojíme je s textem v Korintským, pak je zde podobnost. Je zde snaha porozumět kultuře a na základě tohoto porozumění zvěstovat Krista a získat nevěřící. F. Schaeffer kdesi řekl: Kdybych měl hodinu na to, abych někomu zvěstoval evangelium, 45 minut bych mu naslouchal a na tomto základě bych 15 minut mluvil. Pointa, se kterou Schaeffer přišel, když zakládal L´Abree byla naslouchat světu kolem nás a tomto základě zvěstovat. Myslím, že jsme stále v pokušení dělat to opačně. Tedy více mluvit, naslouchat sami sobě a očekávat, že někdo se chytí. Nemyslím teď jen na doslovné mluvení, ale na to, že naše vnitrosborová kultura je tak nepochopitelná a hlavně neproniknutelná, že se v ní lidé jen těžko chytí.

V poslední době mě nově oslovili dva verše, pronesené na konferenci. Nikoli na konferenci CB, ale před 2000 lety v Jeruzalémě popsané ve Sk 15. Když vedoucí církve rokují, jak vytvořit nový řád, jaká dát pravidla, jak moc akceptovat některé požadavky křesťanů z židů, pak Jakub řekne: Proto já soudím, abychom nedělali potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu. Vedoucí církve dají nějaké požadavky, ale zásadní paradigma zní, nedělejme to pohanům složitější a držme se pouze toho, co je nezbytné. Poté udělají zápis z konference pro křesťany z pohanů, kde stojí: Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné. Něco je naprosto nutné a toho se držme, ale nic víc. Vše ostatní co brání pohanům přicházet k Bohu dejme pryč. Napadá mě otázka, zda jsme tento verš neotočili asi takto: Proto my soudíme, abychom nedělali potíže křesťanům, kteří se před mnoha lety k Bohu obrátili. Někdy hrozí nebezpečí, že naše sborová kultura se strašně těžko překonává a navíc její udržení při životě stojí veliké úsilí.

3. Evangelium Dovolím si provokativní citát: Nalijme si čistého vína: Sbory nezejí prázdnotou proto, že by kazatelé lhali. Dvacátníci nepřestali chodit do shromáždění proto, že by kazatelé rezignovali na Bibli. Církev netrpí nedostatkem kázání pravdy. To, co nám chybí, je zajímavé a přitažlivé podání a podání evangelia, které má co do činění s životem (Stanley A.)  R. Warren píše: Lidé nepřichází do shromáždění hledat pravdu, ale útěchu. I s Ježíšem se většinou setkávali lidé, kteří hledali útěchu. Já sám bych si s novými lidmi nesmírně rád popovídal o pravdě, více využil svoje apologetické a filozofické znalosti, ale lidé mě většinou vyhledávají, protože mají problémy a protože potřebují útěchu nebo lépe řečeno radu. Stejné to je i při kázání. Ocení, když se kázání dotýká jejich problémů a otázek, které řeší. Žel někdy lidé spíše slyší diagnózu, že „svět ve zlém leží“, což je ale málo. Je to jako odcházet od doktora jen s diagnózou. To nestačí, protože chceme vědět i řešení a tím je evangelium aplikované na konkrétní životní situace. Druhá věc. Myslím, že někdy hrozí nebezpečí, že děláme „akce pro veřejnost“ a ty považujeme za evangelizaci. To je sice hezké, ale zajímavých přednášek, panelových diskusí, dobrých škol, mateřských školek, sportovních klubů, kurzů angličtiny, mateřských center, hezkých budov a dalších kulturních a volnočasových aktivit svět kolem nás dělá skutečně hodně a není třeba je doplňovat křesťanskými akcemi. Víra je ze slyšení, a pokud lidé neslyší evangelium, ale jen vnímají církev, která dělá hezké a levné akce, pak je to málo. Tím nijak naše akce neshazuji, jen si pokládám otázku, zda lidé při akcích pro veřejnost slyší evangelium nebo jak jsou tyto akce provázány se zvěstováním. Chápu, že v době, která si říká postpravdivá, evangelium nezní dobře, ale ono tomu nebylo jinak ani v době postmoderny, moderny nebo osvícenství.

Zkusme si tedy položit několik otázek: Chceme mezi sebou nové lidi? Pokud ano, pak chceme platit cenu? Je kultura našeho sboru taková, že nebrání novým lidem mezi nás přijít? Jak komunikujeme evangelium? A komunikujeme ho vůbec? Možná jsou tyto otázky vlezlé, možná nepříjemné… ale někdy mohou pomoci.

Na závěr jeden citát: Církev je nemocnicí pro hříšníky, nikoli muzeem pro svaté.




15 září, 2017

Chvála chaosu v církvi


Vzpomínám si na dny, kdy v naší rodině vládl (díky mé ženě) alespoň trochu pořádek. Ten vydržel do dne, kdy jsme si domů přinesli první dítě. Od té doby v naší rodině již 16 let vládne ne snad totální chaos, ale ani pořádek. Asi nemusím vysvětlovat proč… Pokud máte rádi pořádek, nepořizujte si děti (a to my máme jen dvě a ještě zdravé). Nebudu se rozepisovat o rozbitých vázách, počmáraných zdech, problémech ve škole, nemocech, hledání smyslu života atd. To znáte a mnohdy mnohem lépe než já.

  Velmi podobné je to ve sboru. Jestli chcete ve sboru alespoň relativní klid, uzavřete ho novým lidem!!!

17 srpna, 2017

Tradice a naši démoni


Když se řekne „tradiční sbor“, asi první co se vybaví, je styl hudby, starší věkové složení nedělních bohoslužeb, možná styl kázání… nevím, každý má asociace trochu jiné. Skoro vždy se ale vybaví nějaká vnější forma. „Netradiční sbor“ se v těchto zjednodušujících vzorcích pak vyznačuje mladším složením posluchačů, moderním stylem hudby, používáním současné techniky, možná i větší otevřeností vůči nevěřícímu světu, kterému se podřizuje styl bohoslužeb atd.

12 srpna, 2017

Pochod hrdosti


Každý rok se mě lidé ptají, co si o tomto pochodu myslím a každý rok se mi moc o této tématice nechce psát, protože vím, jaké budí otázka homosexuality emoce. Jakkoli se zastánci tohoto pochodu snaží mluvit o tom, že jsou tolerantní, jejich reakce na sociálních sítích jsou hodně drsné      a velmi často o nějaké toleranci nemůže být ani řeč. Zároveň tolerantní někdy není ani druhá strana.  Asi nám spolu nějak nejde mluvit...

Problém je možná v tom, co si pod slovem tolerance představujeme. A zde vidím první problém.

29 června, 2017

O fundamentalismu a Božím slovu

V posledním blogu http://david-novak.blogspot.cz/2017/06/tri-nebezpecne-nesmysly-biblicky.html jsem se dotkl zřejmě některých citlivých témat. Pro některé může být zklamáním, že „vysoký církevní představitel“, (jak mě někteří titulovali) povede Církev bratrskou k tomu, aby se neuzavírala, ale naopak byla otevřená k jiným křesťanským tradicím, aby si byla vědoma svého částečného porozumění Písmu, aby se nebála v rámci svých pastoračních programů počítat i s některými znalostmi z psychologie a aby v kontextu kontextuální misie využívala i prvek zábavy. Nejedná se o nic nového, protože v podobném duchu pracovali i moji předchůdci a různými způsoby pracují i moji kolegové. Ti mě zároveň učí stát pevně na Písmu. Co je zřejmě pro někoho překvapující, je, že výše popsané, se nevylučuje s pevným zakořeněním v Písmu.

Z diskusí a příspěvků mi čas od času vyskakovalo jedno slovo, jeden směr, který je mi hodně nepříjemný. Oním směrem je fundamentalismus. Zvláště v dnešním rozvolněném světě se jeví fundamentalismus jako lákavá odpověď a jako bezpečný přístav. O co se ale jedná? Začteme se do slov jednoho z největších českých teologů, Jana Hellera. Jeho moudrá slova jsou velmi nadčasová… Zároveň se dívejme pod paradigmatem jeho pohledu na některé odpovědi či výroky různých křesťanských skupin. (Cituji z knihy „Na čem mi záleží“, Vyšehrad 2009)

Co je podle vás křesťanský fundamentalismus?

Fundamentalismus je v mé představě úsilí zaměnit vlastní, osobní náboženský prožitek za normu pro druhého. To je velmi zhoubné, proto je takovému úsilí třeba čelit všude a pořád. Takový člověk totiž tím, co poznal a co mu bylo třeba opravdu z milosti Boží darováno, začne přikazovat těm druhým, po jaké cestě mají jít k Pánu Bohu. Tím se nad nimi zmocňuje vlády. Bývá to provázeno falešnou představou, že pravdu má ten, kdo jí hlásá. Ne! Když hlásáme pravdu, vždycky jí hlásáme nedokonale. A nadto pravda není názor, nýbrž bytost. Vždyť Kristus říká, já jsem pravda (J 14, 6).      A Kristus přece nikdy nemůže být vlastnictvím člověka. Apoštol Pavel říká, že poznáváme jen zčásti. Proto nikdy nejsme pány Božího slova. J. Heller hovořil o tom, že nikdo není pánem Božího slova      a tedy že nikdo nemá konečný výklad. Stejně tak nelze nikoho tlačit k „jedné správné zkušenosti“ s Bohem. Omyl fundamentalistů je v tom, když si myslí, že mají jak správný výklad tak zaškatulkovatelnou zkušenost.

Pochopitelně takto by ti asi nikdo neřekl, ale poznáte to podle toho, že se s druhými nebaví. Proč také? Přece „oni mají ten správný výklad Bible“ a tak na co marnit čas rozhovorem s druhými křesťany, kteří mají jiné poznání než já? Čemu se od nich učit? Poznáte to ale i podle toho, že tlačí na druhé, že jistá zkušenost s Bohem je normativní. Kdo to či ono neprožil, má duchovní problém. Možná si kladete otázku, jakou církev, jaké lidi mám na mysli. Odpověď je, že nebezpečí fundamentalismu hrozí napříč všemi vyznáními a denominacemi.

Další otázka na prof. Hellera se týká Bible: Jak je to ale s Biblí? Je každá čárka a tečka Bohem inspirovaná? Jestliže hlídáme každou tečku a čárku, je to správné, ale slovo Boží není v té tečce          a čárce. Tu hlídáme pouze proto, abychom neměli děravé nádoby. Slovo Boží je teprve v oslovení. Já jsem si v jeden čas vůbec odvykl mluvit o Božím slovu, poněvadž jsem zjistil, že mezi kazateli          a všelijakými písmáky je móda dělat z Božího slova žonglovací balónek a nebo nástroj, kterým toho druhého mohu tlouct po hlavě. Slovo Boží není nic zpředmětnitelného. Slovo Boží je komunikace.    A proto mluvím-li o komunikaci, je tu někdo, kdo odlovuje a někdo, kdo je osloven. Oslovení je něco živého. Slovo Boží mohu zaklínit do hrobu svých představ a ještě ho tam zapečetit a nepouštět ven.

Někdo může být touto odpovědí znervózněn! Nevede to k relativismu, k tomu, že si každý vykládá Bibli, jak chce? Nikoli. Vede to k tomu, že každý je Božím slovem osloven trochu jinak. Tím ale ani chvíli nerezignujeme na práci s Písmem a na to, že některé klíčové pravdy jsou v Písmu zjevené jasně. Jen je třeba vědět, že prostě dost dobře nemáme plnou pravdu a plné poznání Pána Boha,       "že jen "z části poznáváme". S tím by asi každý souhlasil. Hůře se ale poslouchá, že nemáme větší nebo lepší poznání než jiní křesťané. Jistě můžeme a dokonce máme v něčem bratrsky nesouhlasit s jinými sourozenci v Kristu, inspirovat je svým poznáním, nesmíme ale s nimi přestat mluvit, protože „my přece víme“.

Ještě k tomu, co je v Písmu zjeveno jasně. Odpověděl bych slovy G. K. Chestertona, který tvrdí, že podstatné otázky jsou v Kristu zodpovězeny, zatímco nevysvětleny zůstávají jen ty okrajové a nedůležité. Zároveň, píše Chesterton, pro člověka, který Krista nepoznal, mohou být zodpovězeny jen ty nedůležité, avšak nikoli ty podstatné. Podstatné jsou zásluhy Ježíše Krista, odpuštění hříchů, pokání atd. Pokud je pro někoho podstatné v kolika dnech byl stvořen svět, zda musím přijmout křest Duchem, existence očistce, otázka svěcení soboty či neděle, otázky související s vyvolením, forma křtu a nebo dokonce některé formy bohoslužby, pak spolu moc mluvit nelze.

A ještě jednou J. Heller, který dostal následující otázku: Vzpomněl jsem si na jeden výrok profesora Jana Milíče Lochmana, který jednou na semináři Církve bratrské řekl, že každé slovo Bible je nutno podezírat, že je slovem Božím. J. Heller reagoval: To je hezky řečeno, ale já bych to ještě vyostřil.    U každého slova Bible je třeba čekat, že dá-li Pán Bůh ze své milosti, aby Duch svatý začal pracovat, může se nám živým oslovení stát. Možná že bychom místo bezmyšlenkového používání „Boží slovo“ začali používat „Boží oslovení“, ukázal by nám tento posun v terminologii, kde mluvíme o Božím slovu prázdně a kde jím opravu míníme živou formu komunikace mezi Bohem a člověkem.

Pokusím se to ukázat na jednom příkladu. Ve svém životě jsem nesčetněkrát hovořil s nevěřícími či hledajícími o evangeliu. Když mi bylo dvacet, těšil jsem se, že až bud starý a bude mi třeba padesát, tak už budu vědět jak na to a že budu mít nějaký mustr, podle kterého pojedu svoje odpovědi. Mýlil jsem se ve dvou věcech. Jednak v padesáti nejsem starý (to byl ten menší omyl) a jednak že najdu mustr a budu vědět jak na to. Zjistil jsem, že žádný mustr neexistuje, protože zápas o Boží oslovení je neustále nový. Vždy znovu a znovu hledáte slova a přirovnání, jak sdělit evangelium. Proč? Protože posluchači se mění, měníte se i vy a mění se to, jak s vámi Bůh jedná a jak vás, slovy J. Hellera, oslovuje. A to se nedá zaškatulkovat do žádné doktríny ani teologie, jakkoli obojí je velmi potřebné...


23 června, 2017

Tři nebezpečné nesmysly „biblicky věřících křesťanů“

Když někdy slýchávám, že je někdo „biblicky věřící“ musím se ptát, kterému výkladu Bible věří. Prostě není pravda, že věřím jen Bibli. Pokud by tomu tak bylo, místo kázání bychom četli jen Bibli (a nejlépe v původním jazyce, protože i překlad je do jisté míry výkladem). Chti tím napsat, že naše chápání Bible je vždy zabarveno naší kulturou, osobní historií, denominací nebo sborem atd. Dokonce si dovolím tvrdit, že tvrzení, že „my jsme ti jediní bibličtí“, je známkou sektářství. Zároveň je to tvrzení nesmírně pohodlné, protože nám dává pocit, že „my víme“ a ti ostatní jsou mimo. Protože ostatními pohrdám a nebi je prostě neberu, na svoje akce zvu jen a pouze svoje řečníky, čtu svoje knihy kteří nebo které jen potvrzují moji pravdu. Tím se dostávám to tzv. jeskyně ozvěn, kdy něco říkám a vrací se mi jen to, co chci slyšet. Chápu tento přístup u různých sekt, je mi smutno, když se s tímto přístupem setkávám u křesťanů.

14 června, 2017

Pastorská služba ve statistikách z USA a jak by to bylo v ČR?


             90% pastorů tvrdí, že pracuje 55 – 75 hodin týdně
             80% si myslí, že jejich služba negativně ovlivnila jejich rodinu. Mnoho dětí pastorů přestalo   chodit do církve kvůli tomu, co zažili ve vztahu mezi jejich rodiči a sborem  

             75% pastorů tvrdí, že alespoň jednou ve svém životě zažili zásadní krizi ve své službě    spojenou se stresem

10 června, 2017

Kazatel - staršovstvo, chemická rovnice

Jedna z výborných tradic církve je tradice kolektivního vedení sboru. V tradici CB ale i jiných denominací se pak jedná o vedení skrze staršovstvo a kazatele. Asi není třeba rozebírat proč je lepší, když sbor nevede jen jeden „osvícený“ člověk, zároveň vše dobré v sobě nese rizika. A to platí i o práci ve staršovstvu. Já sám jsem kazatelem na sboru jen asi šest let, tudíž moc zkušeností se s vedením staršovstva z pozice kazatele nemám. Jako starší mám zkušeností více – asi 17 let. Zároveň jsem vizitoval zhruba 25 sborů a na všech jsem se staršími hovořil a ptal se na jejich způsob práce. Mohl jsem tedy nejen vidět, ale i zažít službu kazatele, staršího i (snad) nestranného pozorovatele. Nebudu tento článek psát jako kazatel, ale jako dlouholetý starší – byť jím teď už nejsem. Co jsem tedy jako starší ocenil? Co mě zastavilo? S čím jsem se vyrovnával?