02 ledna, 2017

Ohlédnutí za celocírkevní prací s mládeží. Co zůstalo a co nikoli?


Když udeřila první sekunda roku 2017, „oficiálně“ jsem přestal být vedoucím Odboru mládeže CB. Tímto se uzavřela kapitola života, která s různými přestávkami trvala zhruba 19 let. Celocírkevní práci s mládeží jsem začal dělat v roce 1993, nejdříve na poloviční a pak na celý úvazek. Skončil jsem někdy kolem roku 2010 a pak nastoupil do této služby při kazatelování ještě na dva roky. Poslední dva roky ale z mojí strany pochopitelně nebyly zdaleka tak intenzivní, jako když jsem to dělal na plno. Jsem rád, že se nyní našel nástupce a věřím, že pod jeho vedením bude celocírkevní mládežnická práce jen kvést.

Během posledních dnů tohoto roku jsem byl s mládeží našeho sboru na jedné chatě v horách. Vážím si, že nemusím jako kazatel místního sboru absolvovat během svátků x kázání na téma Vánoce a konec roku a místo toho být v mládeží… mj. i s těmi, jejichž rodiče kdysi se mnou jezdili na Silvestra na hory. Vedete stejné diskuse, řešíte stejné otázky, ti, se kterými mluvíte, jsou stále ve věku 16 – 20, jen se posunul čas, vy jste o jednu generaci starší a kladete si otázku, jak se mládež změnila.

Vždy je pokušení idealizovat si „staré, dobré časy“. Zapomínat na chyby, zápasy a vidět současnost na růžovo. Vidět mladou generaci jako zkaženou a tu svojí jako dobrou. Zároveň je druhý extrém, kterému, řekl bych, dnes podléhají někteří starší lidé a to je tvrzení, že dnešní době z mnoha důvodů už nemohou rozumět. Možná nepochytili poslední novinky na sociálních sítích, ale i starší generace době rozumět může, a to velmi dobře.

Co se tedy změnilo… a co nikoli. Jedním ze způsobů jak hodnotit „ducha doby“ je sledovat posun v jazyce. Po letech práce s mládeží jsem zjistil, že to, co jsme dělávali celkem běžně a dle výsledků i úspěšně, se po letech dělá nadále, ale dostalo to nové výrazivo. Z vedoucích mládeže se stal tým. Vedoucí spolu již více nejezdí na společné plánovací víkendy, ale začalo se jezdit na team bulding. Místo hodnocení té které akce se začal dělat assessment. Neděláme více akce ale projekty. Do slovníku mládežnických vedoucích začala další pronikat další jako kouč, prezentace, fund raising, školení atd. Dokonce se začalo ukazovat, že sestavení týmu, koučing, assessment, prezentace a další věci nejsou „jen tak“ a že k tomu potřebujete náležitě vyškolené odborníky, kteří by to „ve světě dělali za desítky tisíc“, ale pro vás to udělají za zaplaťpánbůh (tedy zadarmo). Jinými slovy prý se „doba profesionalizuje“. Ano… jenže když sedím v zakouřené chalupě mezi mládežníky a povídám si o životě, pak si říkám, zda si někdy trochu nekomplikujeme život. Nakonec na slovníku až tak nezáleží. Záleží na tom, kolik času jste ochotni věnovat autentickým vztahům, jak moc dokážete projevit zájem, zda máte otevřenou domácnost, zda jste osobnost, která je prostoupena Kristovým duchem. Pokud nikoli, pak vám nic nepomůže.  Možná to vypadá, že nadávám do „nové móresy“. Nikoli – jen si všímám, jak i do křesťanství a konkrétně do práce s mládeží pronikla terminologie především z managementu. V tom bych neviděl až takový problém, pokud ale od těchto a mnohých dalších metod, postupů a nápadů nezačneme očekávat to, co nám mohou, ale také nemohou přinést.

Jedním z nejzásadnějších rozdílů doby nedávno minulé a současné jsou nepochybně sociální sítě. Zrovna pročítám knihu „Vyhořelá generace“. Autor v knize píše o „informační únavě“ (Information Fatique Syndrom). Údajně se jedná o „psychické onemocnění, které je způsobeno informační přesyceností. Postižení si stěžují na ochromení analytických schopností, na poruchu pozornosti a na celkovou nervozitu. Hlavním problémem ale je ochromení analytických schopností, které dle autora tvoří základ myšlení“ (s. 190) Nechci psát o sociálních sítích. Jen vidím, jak moc tento fenomén ovlivňuje komunikaci, soustředění a vnímání reality. Zároveň jak nás sociální sítě duchovně jen málo někam posouvají. Jistě – můžeme si poslechnout skvělá kázání, slyšet výbornou duchovní hudbu nebo inspirativní chvály, rychleji se dorozumět ale modlíme se víc? Jsme oddanější Kristu? Možná máme více inspirace, vjemů, můžeme více srovnávat, ale o duchovním růstu rozhodují jiné věci. Tím není řečeno, že sociální sítě jsou špatné. Používejme je, jen od nich v práci s mládeží nelze očekávat zázraky. Bible v mobilu je jistě super, ale stejně jí musíte číst...

Skoro vzápětí po mém nástupu jsem se musel vyrovnávat s Křesťanskou Akademií Mladých. KAM přinesl mnoho inspirativních nápadů pro mládežnickou práci a nepochybně v dobrém ovlivnil mnoho lidí v naší zemi. Zároveň jsem ale viděl jednu oblast, kvůli které jsem nechtěl, aby mládežnická práce v CB a v Kamu fúzovala. Model KAM byl postavený do jisté míry na placených pracovnících. Bylo a je to pochopitelné. Rozsah jeho práce by se při civilním zaměstnání dělat nedal. Jenže tento model byl a v mnoha sborech CB je ekonomicky neprůchodný. Navíc si ani nemyslím, že vedoucí mládeže by měl být příliš rychle po svém nástupu do služby placený. Od jistého počtu mládežníků a s určitou praxí ano, ale nějakou dobu bych čekal. Osobně bych dokonce bez zkušeností s civilním sektorem plnočasové pracovníky pro mládež ani nepřijímal, ale to je na jinou diskusi. Druhý důvod, proč si práce v CB udržela autonomii, byl ten, že především vzdělávání svých pracovníků by si měla pohlídat ta která denominace sama. KAM dobře doplňoval to, co jsme v CB s mladými dělali, možná jsme my doplňovali KAM, ale klíčové slovo při vzdělávání měl Odbor mládeže. Asi si mnozí vzpomínáte na Studny, Čerpadla, Houby a nevím jaké další akce. Snažil jsem se tyto akce doporučovat nikoli proto, že akci dělal Odbor mládeže CB, ale snažil jsem se o kvalitu a hloubku, která by účastníky přitahovala. Je třeba ale dodat, že s Kamem jsem měl dobré vztahy a že to nejhorší, co bych mohl udělat, by bylo, se vůči němu vymezovat. To se ale nestalo.

Zvláště na počátku práce v Odboru mládeže jsme měli výhodu, že vše, s čím jsme přišli, bylo nové. Nové byly bicí na sjezdu mládeže, absolutní pecka byl dataprojektor, když jsme přišli s prvním video sestřihem, bylo to jak sci-fi. Když jsme pozvali na Sjezd mládeže Ram Adonai, vyvolalo to takovou vlnu nadšení ale i odporu zároveň, že jsem myslel, že snad skončím. Dnes když si pár mladých zaskáče v „kotli“, tak se pousmějeme. Tehdy v tom ale někteří viděli téměř démonickou posedlost. Jenže doba šla dál. Na akcích s mládeží se zdokonalovala hudba, prezentace, ozvučení, timing atd. Nejde to jinak, ale když jsem dělal některé poslední akce, pak technická příprava zabrala až příliš mnoho času. Jenže „mladí“ prý už na jen tak nějakou tu skupinu nepřijedou. Souhlasím s tlakem na kvalitu, jen pozor, aby to vše nebylo na úkor duchovního rozměru.

Celou dobu, po kterou jsem pracoval v celocírkevní práci s mládeží, jsem byl v Atletech v Akci. Dnes nechápu, jak jsme mohli dělat kolem dvaceti kempů za rok, kde jsme vzali peníze za vybavení za desítky tisíc. Jezdili jsme po celé republice a nikdo z nás to nedělal na plný úvazek. Hnalo nás dopředu nadšení, přátelství a touha po spasení lidí. Z týmu AVA je dnes do jisté míry páteř sboru na P13, další jsou oporou v jiných sborech. Pro mě osobně byli Atleti „učednickou dílnou“ (dnes bych byl asi jejich  kouč nebo mentor (-: ) Mohl jsem něco z toho, co jsem přijal od Boha, předávat ve velmi úzkých vztazích dál. Předávat něco mladým klukům a dívkám, kteří dozrávali ve víře a postupně přijímali zodpovědnosti v díle na Božím království a v rodinách, které zakládali. Bral jsem to tak, že pokud chcete vést větší skupinu, musíte mít kolem sebe pár lidí, kterým předáváte život, sám sebe. Říkejte tomu učednictví, duchovní doprovázení, koučing nebo mentoring. Nakonec bude možná důležitější, když to budete dělat.

Možná si řeknete, kde v tom všem byla rodina… Jsem ještě ze staré školy, kde nás naše vzory učily, že pro Boha musí jít stranou všechno a někdy (ale ne stále) i rodina. Ano, někdy šla stranou i rodina. Většinou jsem byl večer pryč, a tedy neuspával děti, stejně tak jsem byl pryč většinu víkendů. Na mnoho věcí byla manželka sama. Vzpomínám si, jak třeba odvážela polomrtvého (doslova) syna s akutním zánětem slepého střeva do nemocnice a já byl někde na druhé straně republiky. Neměl jsem většinou čas chodit na zápasy nebo koncerty svých dětí. Přesto jsme spolu prožili krásné chvíle, svoje děti jsem neztratil a máme se rádi. Zároveň bez obrovské podpory mojí manželky bych nikdy nemohl dělat to, co jsem dělal…

Uspořádávám si tento text kdesi v chalupě. Přede mnou sedí děti těch, které jsem kdysi „v mládeži“ vedl. Někdy jim povídám, jak jejich rodiče uvěřili, jak jsem je znal ještě jako nevěřící, někdy s nimi blbnu a někdy sedím sám, pozoruji je a v duchu se modlím, aby si i je Pán Bůh k sobě přitáhl. Děkuji za jejich rodiče, se kterými jsem prošel kus života a vážím si, že velký příběh pokračuje v jejich dětech. A to, že jsem u toho, je milost, veliká milost.

Pochopil jsem, že i přes novou terminologii, sociální sítě, zajímavé způsoby prezentace totiž v něčem neexistují zkratky. Ničím nenahradíte čas investovaný do vztahů. Nic nenahradí osobní kontakt – tedy lidský hlas a tvář druhého. Služba v sobě vždy nese radost a bolest. Každá doba má svoje specifika a každý si cestu k Pánu Bohu musí najít sám. Jinými slovy víra se nedědí. Nikdy nevstupujte do vedení mládeže, pokud vedle vás není někdo, kdo vás může korigovat, komu jste alespoň do jisté míry vykazatelní. Pracujete-li na plný úvazek s mládeží je to milost. Proto se méně litujte a více buďte vděčni. A vlastně se nelitujte vůbec. Sebelítost zabíjí. Věnujte se intenzivně několika mladším lidem a nevymlouvejte se na to, že jste vedoucí a že na to nemáte čas. Tak, jak přemýšlí oni, vám totiž pomůže vidět širší obraz mládeže. Pokud bude přicházet kritika  - a ta přicházet bude, naslouchejte, ale nenechte si svoji službu znechutit. Nebojte se přiznat chybu a zvláště v práci s mládeží hledejte nové způsoby služby. Nevěřte těm, kdo vám tvrdí, že pro práci s mládeží potřebujete především finanční zdroje. Potřebujete především schopnosti, tvořivost, nápady a pochopitelně pořádnou porci Božího požehnání. Mladí lidé se snadno nadchnou a zahoří. Chtějí výzvu, mají ideály. Pokud jste ideály ztratili, pokud je vaše víra omezena na heslo „hlavně nic nepřehnat“, asi byste měli hledat jinou službu než službu mladým. Buďte citliví, kdy s mládeží pracovat, ale i na to, kdy jí opustit.  

Na závěr… děkuji všem, kteří se mnou měli při práci s mládeží trpělivost, kdo se mnou jakkoli spolupracovali, kdo mě povzbuzovali a kdo nade mnou nezlomili hůl. Odpusťte, že nejmenuji. Byl by to ale hodně dlouhý výčet. Díky vám a Pánu Bohu jsem prožil krásný čas.
Přeji Ondrovi Svatošovi, který nastupuje po mně Boží moudrost a požehnání. Nesrovnávejte nás. 
Těším se, že některé svoje zkušenosti, bude-li zájem, budu moci předat dál. A pokud ne, nic se neděje.

22 prosince, 2016

Recenze knihy Poslední reformace T. Søndergaarda aneb soumrak "oficiální církve"?


Před několika dny vyšla na sociálních sítích kniha Poslední reformace. Jedná se o knihu dánského autora, který je v čele hnutí, které se jmenuje stejně jako kniha a které dle jeho slov a interaktivní mapy na stránkách tohoto hnutí, působí v mnoha zemích světa. V současné době má autor své následovníky v Čechách. Díky této knize můžeme lépe pochopit, o co v tomto hnutí jde. Když jsem knihu pročetl, měl jsem podobný pocit, jako když vypijete čaj z desetkrát převařeného čajového sáčku. Autor dělá to samé, co mnoho křesťanských sekt. Jeho „nové hnutí“, které mj. kniha představuje, je postaveno na nelítostné kritice tzv. oficiální církve. Implicitně pak z této kritiky vychází jediná možnost, kam před zlým světem a zkorumpovanou církví uniknout. Pochopitelně do hnutí Poslední reformace, které se stává zárodkem poslední reformace. (Citáty z knihy jsou kurzívou)

Jak jsem napsal, knihou se prolíná tvrdá kritika církve. Problém je, že se nikde nedozvíme, jaké církve autor kritizuje ani nevíme, z jakých výzkumů autor vychází. Na několika místech autor sice jmenuje dánskou státní církev (s tou se mimochodem rozešel ve zlém už Kiekegaard), zjevně mu je trnem i církev v USA, která se dle něj v této zemi stala podnikem, dále se opírá do církví, které se primárně zaměřují v bohoslužbách na nevěřící, což jsou církve např. B. Hybelse, R. Warrena, A. Stanleye a mnoha dalších, kteří ale konají skvělou  a inspirativní službu. Sám autor ale o těchto církvích píše: Chci tím říct, že bychom z církve neměli dělat nástroj pro evangelizaci, když má být ve skutečnosti centrem učednictví. Myšlenka církve, která je primárně místem pro nevěřící, aby zde našli vztah s Ježíšem, se v Bibli nedá najít. Jako hlavní problém autorovi argumentace ohledně církve vnímám, že jeho zdrcující kritika je velmi neadresná, obecná a někdy i zlá. Ano, v církvi se děje mnoho nedobrého, ale je nepřijatelné toto zevšeobecňovat. A to autor dělá, čímž celou svoji knihu znevěrohodňuje.

Dalším zásadním problémem je, že podstatná část autorovi argumentace je postavena na jeho osobní negativní zkušeností z církví. Jenže nevíme, o jakou církev se jedná a tedy nemůžeme slyšet postoj druhé strany, tedy těch, které autor kritizuje. Kdo pracujeme s lidmi, kdo jsme někdy dělali mediátory sporů a nakonec kdo jsme schopni trochu nehlédnout do svého nitra, víme, že spory, nedorozumění a odchody většinou bývají složitější, než že jedna strana je bílá a druhá černá. Když autor popisuje důvody svého odchodu s „oficiální církve“, pak u něj postrádáme jakoukoli sebereflexi. Špatná byla církev, do které chodil, protože špatná je církev jako taková. Církev, kde autor uvěřil, patřila mezi evangelikální denominace. Když popisuje jednu ze svých klíčových zkušeností, která do jisté míry nasměrovala jeho učení a chod života, nevíme, zda se máme smát či plakat. Protože se ale jedná o popis dost zásadního životního momentu, pak je mi spíše k pláči. Pamatuji si den, kdy jsem byl na toaletách a umýval jsem si ruce. Najednou jsem tam stál naprosto v šoku, protože se za mnou otevřely dveře a vstoupil „Boží muž“, který měl ten večer kázat. Když jsem ho uviděl, říkal jsem si: „Cože? Copak on chodí na WC jako všichni ostatní?“ Myslel jsem si, že tito Boží muži byli úplně jiní a nežili stejně, jako my ostatní smrtelníci. Tahle zkušenost mě stále ještě děsí a poukazuje na to, jak rychle může člověk začít uvažovat určitým způsobem – na základě konkrétní církevní kultury. To, že autor takto uvažoval, nevypovídá nic o církvi, ale jen a pouze o jeho nesprávných závěrech. Ještě jsem nikde neslyšel, že Boží muži nechodí na WC… Jenže autor to obrací s tím, že chyba je „v církevní kultuře“. Podívejme se ještě na pár „ekleziologických perel“, které autor uvádí a pokusme se je trochu reflektovat. Vidíme, že Ježíš se chystá zbudovat svou církev; církev, která není postavena z mrtvých kamenů, programů, struktur, členství, církevních budov atd., ale církev postavenou z živých kamenů; vedenou Duchem Svatým. Toto zní duchovně, ale jedná se o naprostý nesmysl. Jakmile se sejde pár lidí, musí se začít organizovat a tedy tvořit organizaci. Nakonec to vidíme i v pastorálních epištolách, kde Pavel ustavuje vedení sborů a dává církvi strukturu. Stejně tak i ve Skutcích, kterými autor operuje nejčastěji, vidíme Jeruzalémský koncil, který dává zásadní rozhodnutí ohledně nových křesťanů z pohanů. Navíc Bible není jen Nový zákon a proto určité principy pro strukturu v církvi je legitimní hledat i ve Starém zákoně. Pravdou je, že věci, na které si vzpomeneme, vůbec nepocházejí z Bible - např. kostel, pódium/ oltář, lavice/ řady židlí atd. Nic takového první křesťané vůbec neznali a objevily se až několik století po Ježíšově pobytu na Zemi a po vzniku první církve. Koncepci nedělní bohoslužby, jež se skládá z písní, sbírky, kázání a Večeře Páně, v Bibli také nenajdeme. Zde autor ukazuje, jak nepracovat z Biblí. Pochopitelně že mnoho věcí v Bibli nenajdeme, jenže to neznamená, že je nemáme dělat. Např. v Bibli není nic o besídce, dorostu, mládeži, péči o seniory, o formách misie atd. Bible nám dává principy, nikoli know-how. Navíc pokud bychom byli „bibličtí“, pak bychom se měli křtít za mrtvé, čas od času někoho vydávat satanu, aby se odnaučil rouhat, ženy by neměli vyučovat, měli by nosit šátky, muži by měli při modlitbách zvedat ruce atd. Autor se v uvedeném citátu tváří jako ten, kdo na rozdíl od církve vychází z Bible, ale opak je pravdou. Bibli pokrucuje.

Jedním z trnů v oku jsou pro autora církevní budovy. Na mnoha místech je považuje za zlo. Pochopitelně hlavním důvodem je, že se o nich nepíše v Bibli. K tomu jsem již něco napsal výše. Poněkud silnější kalibr proti budovám je ale toto tvrzení: Církevní budovy nemají původ ani ve Starém ani v Novém zákoně, ale jsou důsledkem modlářství a pohanství, které tvořily významnou součást Konstantinova života. Takže milý čtenáři pozor! Až půjdeš v neděli či v sobotu (jsi-li adventista) do sboru, pak následuješ zvrácené modlářství. Modlářstvím je i svěcení neděle: Proč vnímáme neděli jako svatou? Kvůli bohu slunce. Mohl bych pokračovat, ale pro pohled autora na církevní budovy to stačí.

Dalším problémem, se kterým se autor vyrovnává, jsou pastoři. Pokud je církev a budovy něčím nebiblickým a špatným, pak pastoři jsou skutečnou pohromou církve, protože brání tomu, aby církev fungovala jako ve Skutcích, kde pastoři neexistovali, a kde strukturu vedl sám Duch svatý. Lidé ve společenství nerozhodovali sami. Nechali Ducha Svatého, aby zaujal své místo. I proto se tehdejší společenství tolik lišilo od těch, která vídáme dnes. Fungovalo na principu ploché struktury, aniž by vznikaly zmatky. Lidé nevyvolávali rozruch, protože byl mezi nimi mocně přítomen Ježíš skrze Ducha Svatého. Jedním z problémů, že církve mají pastora, je pastorův plat: Pastor, který za sbor nese zodpovědnost, dostává plat. To znamená, že členové sboru jsou tedy nepostradatelní nejen pro chod sboru, ale také na zajištění osobního příjmu pastora. Představte si osmdesátičlenný sbor s ročním obratem přibližně 300 tisíc dolarů. Z toho jde asi 60 tisíc na plat pastora a 10 až 15% na misii, což podle průzkumu odpovídá normě, která v současné době panuje v církvích. Tak jako na mnoha jiných místech i zde si údaje nelze ověřit. Søndergaard ale přece jen pro pastory nachází omluvu: Mým cílem není kritizovat pastory, vidím je spíše jako oběti systému. Je mi jich líto a chtěl bych je toho ušetřit. Zároveň ale tvrdí:  Pastoři, kteří vedou sbor, závislí na penězích členů, se bohužel často nechávají ovládat financemi a ne tím, co říká Boží slovo. Místo aby lidi uvolňovali do služby, je raději využívají k naplnění vlastní vize. Jako hlavní nebezpečí vidí to, že pastor zaujme místo, které mu nenáleží: Pastor se velmi rychle stane profesionálním prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Toto pochopitelně hrozí, jenže vše je zneužitelné a jen kvůli zneužitelnosti nemůžeme vylít s vaničkou i dítě. Každopádně ale pokud máte něco proti svému pastorovi, Søndergaard vám dává dostatečnou zásobu munice…

Autor správně poukazuje na nebezpečí, když se křesťanství smrskne do nedělních návštěv sboru. Zde je jedno z řešení: Plyne z   toho, že bychom místo nedělního shromažďování lidí v církvi, kde nic nedělají, měli využít čas k tomu, abychom z lidí dělali učedníky, kteří budou brzy připraveni „opustit domov“ a založit svá vlastní společenství. Návod jak to dělat je popsán v Lk 10,5– 9. Spočívá v   tom, že nalezneme „syna pokoje“ a v   jeho domě založíme společenství. Takto začínali! Syn pokoje je někdo, koho už povolal Bůh. Je to někdo, kdo je připravený činit pokání, aby on a jeho dům mohli přijmout požehnání. Pokud se někdo rozhodne pro tento způsob evangelizace, proč ne. Mám respekt ke každému, kdo se pokouší o nové věci a způsoby služby. Problém autora je v tom, že svoje způsoby nadřazuje nad jiné a to především knihou-pronikajícím despektem k církvi.

Autor píše, že je přesvědčen, že stojíme před třetí a možná poslední reformací před Ježíšovým návratem. Tato reformace se bude týkat především struktury uvnitř společenství. Pochopitelně on je tím, kdo tuto reformaci vede. Kdo se postaví tomuto proudu, stojí na straně satana: Vím také, že když se ji Satanovi nepodaří zastavit jedním způsobem, zkusí to jinak. Tedy pokud nestojíte na straně autora a poslední reformace, jste na straně satana. Je to velmi vážné tvrzení, ale tak to v knize stojí a autor i ti, kdo knihu šíří, musí vzít tyto závěry v plné vážnosti. Autor tvrdí: Opravdu žijeme v době, kdy si mnozí shromažďují učitele, které rádi poslouchají, a přitom zavírají uši před pravdou a zdravým učením. Ve kterých církvích slýchám takové zdravé učení, které vede k bázni před Hospodinem? Po pravdě řečeno, úcta ke svatému a spravedlivému Bohu v našich společenstvích dnes často chybí. Opět a stále znovu se opakuje autorův faul v podobě zjednodušování. Ano, někde se tak děje, ale dělat z toho obecné závěry?  Ani v jím opěvované první církvi nebylo vše ideální a dokonce to, co se tam dělo, bylo občas strašlivé. Přesto ale apoštolové nad církví nezlomili hůl.

Na závěr autor ukazuje, co se stane, až začne reformace. Vychází z proroctví jakéhosi „uznávaného švédského proroka Johna Brandströma. „Přichází nový den, kdy už nepůjde o programy a systém. Chci svou církev posunout dál, aby byla vedena Duchem Svatým. Nechte mě budovat církev mým Duchem. Přijde zjevení a ty budeš jedním z prvních, kdo to prožije.“ Søndergaard je tedy jeden z prvních, kdo „buduje církev vedenou a budovanou Duchem“. Tak mu to bylo prorokováno. Co k tomu dodat. Biblické proroctví by bylo třeba rozsuzovat dalšími lidmi, ale tím se autor nezdržuje. On to tak prostě přijal.  Asi vrcholem arogance je, když autor tento svůj spisek staví na roveň Bible: S touto knihou tomu bude jako s ostatními. Někteří její poselství přijmou, a jiní ne. V Markově evangeliu ve 4. kapitole čteme o různých typech půdy – jsou obrazem různých typů reakcí na kázané Boží slovo. Podobné to bude s touto knihou. Nepřijmout autorovu knihu je tedy stejné, jako nepřijmout Boží slovo popisované v podobenství o rozsévačovi. I zde vidíme nápadnou souvislost s mnoha sektami, které knihy svého zakladatele – byť implicitně, staví na roveň Písma.

Autor na závěr přináší vizi, jak jeho poselství bude šířeno. Jak bude toto poselství přijato? Jsem přesvědčený, že některé tradiční sbory přijmou, co říkám, a něco se z toho naučí; především pokud se zapojí vedení. Jiné sbory budou nuceni systém opustit. Další se pokusí o kompromis, ale ten nebude fungovat, protože to bude jako lít nové víno do starých měchů. Doufám však, že se i v tradičních společenstvích najdou lidé, kteří se do toho pustí se vším všudy a změní celý systém. Rozdělí se na prostá malá společenství, začnou se pravidelně scházet a vytvoří si síť.  Nakonec ale autor vidí, že staré a nové nemůže fungovat pohromadě (což je nakonec i zkušenost našeho sboru, který bych podle autorova paradigmatu zařadil pod staré měchy a z kterého odešel vydavatel české verze této knihy). Jak říká Ježíš, staré a nové dohromady moc nefunguje. Nové víno se musí uchovávat v nových měších. Proto musíme mít na paměti úctu ke „starému“ a zároveň i nutnost udělat prostor tomu „novému“. Problém knihy je ale v tom, že moc úcty ke starému v ní není. Navíc autor ukazuje, že ti, kdo zakusí „nové“, musí nakonec tradiční církev (která ale není v celé knize nijak definovaná) opustit. Když poprvé okusíte, jaké může být opravdové společenství, a svobodu, kterou s sebou přináší jednoduchost, už se nebudete chtít vrátit zpět do „systému“. Ano, může to být těžké a bude to něco stát, ale ať to stojí cokoli, nebudete se chtít vrátit, protože tohle je skutečné.

Zatím vedle sebe musí fungovat obě pojetí církve, ale kdo měl nakonec pravdu, ukáže až doba pronásledování. Jak čteme, bude zachováno staré i to nové; alespoň do dne, než tomu zabrání pronásledování. Naše tradiční církve nedokážou při pronásledování fungovat. Takže až na nás přijde, bude to znamenat konec tradičních církví, tak jak to vidíme v mnoha jiných zemích. A až k tomu dojde, Bůh už bude mít zbudované společenství, které vydrží, a pomůže lidem, jež přijdou.  Na závěr autor přináší prorocké slovo, které ukazuje na finální rozdělení, ale i na ducha a podhoubí učení, které autor přináší: „Vidím mapu Dánska a Dánsko bude rozděleno a roztrženo. Musíš zapřít sám sebe, pokud jsi ochotný zaplatit stanovenou cenu.“ My všichni to musíme udělat – zapřít sami sebe – protože to něco stojí a rozdělí nás to.

Co napsat závěrem. Kniha může získat na popularitě díky své kritičnosti. Třeba dodat, že některé  postřehy autora ohledně církve, jsou správné, jenže úplně na stejné věci poukazují všichni, kdo se zabývají církví. Rozdíl od jiných knih je v tom, že autor hrubě zjednodušuje, neuvádí zdroje, neadresně akcentuje svoje osobní negativní zkušenosti z církví, podceňuje roli struktury. Autor se staví do role proroka a nakonec kniha i rozděluje. Toto jsou mimochodem i zkušenosti z Čech a nakonec toto jsou i jedny z posledních slov autora. Konkrétně ve slovech „rozdělí nás to“.

Argumenty typu „něco na tom, co v knize je, je správné“, jsou zavádějící. „Něco je“ i na učení kdejakých sekt. Autor a celá kniha se tváří velmi křesťansky, nábožně, ale rozděluje. Ano, církev potřebuje a vždy potřebovala reformu. Neexistuje žádná poslední reformace, ale stálá reformace. A kdo na tuto stálou reformaci rezignuje, ten si říká o problémy. Kdo ale přichází s arogantním tvrzením, že on přináší „poslední tečku“ pro církev, ten se hrubě mýlí. A to stalo i Torbenovi Søndergaardovi.

18 prosince, 2016

Vedoucí... Sprosté slovo?


Když se v Čechách řekne vůdce, mnohým i mnoho letech po válce naskočí asociace s Adolfem. Jenže nejen s ním. Slovo vůdce, ale i vedoucí, leader a podobná další vyjádření pro tuto pozici, evokují moc a hlavně její zneužití. Proto jsme na různé „vůdce“ hodně opatrní. V křesťanství, kde se akcentuje pokora a podřízenost, pak možná ještě trochu více. Specifického přístupu k vedení jsem si povšiml, když jsem spolupracoval s Američany a občas jezdil na některé jejich konference.

14 prosince, 2016

Pro koho jsou bohoslužby?


Možná je tato otázka na první pohled stupidní. Přece pro věřící ne? Když někdy navštívím některé sbory, pak souhlasím, jenže nestala se někde chyba? Nejsou bohoslužby i pro hledající? Nekřesťany? A to stejnou měrou jako pro křesťany? Vím, že nejde jen o neděle (nebo pokud jste adventista pak o soboty), ale asi se shodneme, že společné shromáždění považujeme z mnoha důvodů za důležitou část našeho sboru. A. Stanley píše: Zřejmě nejdůležitější prostředí pro jakoukoli církev představuje bohoslužba. Ať už se koná v neděli ráno, nebo v sobotu večer, právě toto prostředí víc než jakékoli jiné definuje váš církev. Právě bohoslužby určují, jak lidé vnímají a prožívají to, co souvisí s vaším sborem. (Stanley A., Deep and wide) Je na našich nedělích ale místo pro návštěvníky? Ze zkušenosti vím, že jako křesťané v církvi vydržíme skoro všechno a i když je někdy shromáždění hrozné, stejně další neděli přijdeme. Jenže „skoro všechno“ nevydrží noví návštěvníci. Pokud je jejich zkušenost s návštěvou církve špatná, obyčejně se již nevrátí. Jenže jak udělat bohoslužbu atraktivní pro nové lidi? Již slyším, jak mě někteří zatracují proto, že používám slovo atraktivita. Jenže já tím nemyslím nic populistického, ale jen to, jak neklást zbytečné překážky ve zvěstování evangelia hledajícím.

30 listopadu, 2016

Duchovní vedení a pojetí autority


Jedním z paradoxů lidského života je vztah k autoritě. Na jednu stranu se vůči ní vyhrazujeme a bouříme, na stranu druhou jí potřebujeme. Někdy se obáváme, že nás nějaká autorita omezí v našem rozhodování, někdy ale potřebujeme radu a vedení, které očekáváme právě od autorit. Každý člověk – včetně rebelů, nějakou autoritu v životě potřebuje, otázka je, odkud ta či ona autorita bere svoji legitimitu, tedy právo rozhodovat a radit.  Německý sociolog Max Weber popsal tři druhy autorit. Tradiční, která je autoritou díky dlouhodobé a vyzkoušené tradici. Další je autorita charismatická, která plyne z důvěry v mimořádné schopnosti v nějakého člověka a nakonec je autorita legálně-racionální, která je odvozena ze zákonů a obecně přijímaných principů.

25 listopadu, 2016

Duchovní puberta


Jednou z charakteristik pubertálního věku je, že jste plní síly, celkem se vám daří a že vám lezou na nervy staří. U dospívajících je to svým způsobem normální, pokud ale něco podobného vyvádí jedinec nebo dokonce sbor, je třeba jisté opatrnosti.

Když se ohlížím zpět za svojí službou, pak vidím řadu neúspěchů, zároveň i některé světlé okamžiky. Podílel jsem se na založení dvou zdravých sborů, byl jsem jedním ze zakladatelů organizace Atleti v Akci, vedl celocírkevní práci s mládeží atd. Jenže skoro vždy, když se něco podařilo, přišel pocit, který bych zde rád popsal a před kterým bych chtěl varovat. Pocit, že sice vše je Boží milost, ale vy jste stejně „dost dobří“. Zvláště když jsem se díval na jiná společenství, někdy i křesťany, kterým se tolik nedařilo, na různé jiné metody práce a služby, které nepřinášely viditelné výsledky, měl jsem kdesi hluboko v sobě pocit, že mi to prostě jde a že druzí jsou tak trochu mimo. Dnes jsem (žel) za polovinou života a uvědomuji si trapnost svých postojů, zároveň nejen svých… trochu si to omlouvám, že se mi tyto postoje snad dařilo včas típnut. Jenže podobné postoje hrozí každému, komu se daří. Jak se duchovní puberta projevuje? Jak ji rozpoznat u sebe? U druhých? Na co si dát pozor?

11 listopadu, 2016

Vztah k vlastnímu tělu




Nedávno jsem se dočetl, že nejprodávanější knihy v USA jsou kuchařky a knihy o hubnutí. Myslím, že tento rozpor dobře vystihuje paradox naší doby. Na jednu stranu určité požitkářství související mj. s přibíráním váhy, na druhou stranu snaha s tím něco dělat. Hezky tento rozpor vystihuje sociolog Z. Baumann: „Ty druhé knihy poučují o tom, jak je třeba léčit rány zasazené podle návrhu těch prvních. Druhé knihy vyprávějí o tom jak se sebeumrtvit, ve jménu toho, aby tělo bylo způsobilé prožít vytržení, k němuž zvou knihy první“.

07 listopadu, 2016

Shaking giant


We meet John the Baptist in the very beginning of the introduction to the Gospel of John. Even before the public appearance of the Lord Jesus Christ, John the Baptist appears on the scene. John was the much-prayed-for child born to an elderly couple—the priest Zechariah and his wife Elizabeth. We know nothing about his childhood, but nevertheless we know that when he grew up, he accepted his prophetic calling and went out into the wilderness. He becomes a famous preacher who calls his nation to repentance. John’s fame spreads, and because the Jews were awaiting the Messiah, surely they wondered whether or not John was the one they were expecting.

John gained considerable influence—on one hand, he criticized the religious leaders, which is always well-received, and on the other hand, he openly called out many abuses which were well-known, but not talked about. Moreover, his words were prophetic, and because of that, they deeply touched the hearts of the people. John, therefore, quickly gained influence, and so it is completely understandable that a delegation is sent to him with the question, “Who are you?” “Aren’t you the Messiah?” At first glance it is quite clear what John the Baptist should answer. Basically, say that he isn’t. But if we try to put ourselves in his place, we suddenly realize that wasn’t necessarily so simple, and that John’s answer reveals to us something about his character.

17 října, 2016

Potřebuje církev obnovu?


Potřebuje církev obnovu?

Motto: Náš sbor je stále podobnější Kristu. Je stále stejný včera, dnes až navěky…

Když jsem byl malý, k nevoli svých rodičů jsem sbíral motýly. Pointa této sběratelské vášně byla v tom, že jsem si chtěl krásu motýlů uchovat neustále před očima. Šlo to, ale musel jsem motýla usmrtit. Krásnou církev není možno udržet krásnou tím, že jí obestavíme hradbami řádu, učení, modliteben, sborových rodů, zaběhlých postupů, metodologie a nevím čeho ještě. Toto vše může být podporou, pomocí, ale nenahradí to život. Ten se nedá zakonzervovat, ale musí se obnovovat neustále. Někdy odcházím z našeho sboru s nádherným pocitem. Třeba po křtech, skvělé neděli, nebo když přežiji nějakou další akci s mládeží. Napadá mě, že bych to, co jsem prožil, chtěl zakonzervovat, zrežírovat tak, aby to bylo stále stejně úžasné. Jenže ono to nejde. Zápas o neustálou obnovu pokračuje a bude pokračovat celý náš život, a pokud na toto církev rezignuje, říká si o problémy a o postupnou smrt. Bude připomínat to, co řekl Nietzsche v Zarathustrovi: Nejsou kostely jen náhrobky mrtvého Boha? My bychom to poupravili, na otázku nejsou kostely jen náhrobky mrtvé církve? Bez stálé obnovy se jimi stanou. Provoz může ještě dlouho fungovat, ale obsah se vytratí.

06 října, 2016

Volby, strach a nic než národ!!!


Díky své práci (a službě zároveň), mám možnost hodně cestovat po vlastech českých. Mimo krásy okolní krajiny, poslouchání audioknih a objímání se s volantem mám možnost sledovat předvolební billboardy. Když jezdím vlakem, pak sledovat předvolební plakáty. Kdybych nežil v této zemi, a přiletěl odněkud z Marsu, pojal bych zřejmě pocit, že na mě za každým rohem číhá uprchlík nebo ilegální migrant, a že naše země je vystavena obrovskému nebezpečí. Zřejmě bych zakázal chodit svým dětem do školy, protože situace je skutečně vážná! Pak bych si ale oddechl, protože naštěstí budou volby a mnoho stran a politiků se rozhodlo, že s touto děsivou lidskou vlnou zatočí. Jsem moc rád, že se do voleb přihlásilo tolik lidí, kteří si nepřejí nic, než národ!