10 srpna, 2016

Endorfiny za kazatelnou a kazatelská neděle dopoledne


Protože můj minulý článek o kazatelích a kázání vzbudil nebývalou vlnu reakcí a má mnoho přečtení, rozhodl jsem se napsat pokračování a to hlavně z důvodu, aby to nevypadalo, že je vše jen špatně. Vždy se totiž píše snadněji o nedobrých věcech. Pokusím se tedy o těžší popis - o popis toho, co je hezké. Opět budu vycházet ze zkušeností svých i některých kolegů.

Je neděle ráno… jste připraveni na kázání a těšíte se do sboru. Poté, co se rodina společně ráno modlí a pak nasnídá, vyrážíte do sboru. Dospívajícího syna po několikáté upozorníte, zda je skutečně nutné vyrážet na metro o 5 minut později než zbytek rodiny, kterou pak dohání šílenou jízdou na skateboardu. Odpověď zní, že to nutné je… Tak asi ano. Třeba to někdy použijete jako ilustraci ke kázání na téma veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest. Ale to až jednou.

Hned u dveří vás vítá „vítací služba“. Její úsměv a nehraná radost z toho, že vás vidí, vás velmi povzbudí. Vstoupíte do hlavního sálu a setkáváte se se zvukařem, který s vámi provede hlasovou zkoušku. Jste při ní trochu rozpačití, protože svým jedna, dva, tři… nechcete rušit modlitební ztišení chválící skupinky, která právě dozkoušela. Je to stále dokola, nějak se vám nedaří „timing“ před shromážděním, ale ve sboru vládne tolerantní atmosféra a navíc vy si skvěle s kapelou rozumíte a i proto se z ničeho nedělá věda.

Poté usednete a asi minutu se modlíte. Lidé kolem vás to respektují a nic od vás již nechtějí. Navíc bohoslužbu nevedete vy, ale moderátor a na toho směřují případné dotazy. Dělá to velmi dobře, navíc tento systém vám umožňuje soustředit se především na kázané slovo, které je ve vašem sboru bráno hodně vážně. Začíná bohoslužba. Po uvítání moderátora a úvodní modlitbě, nastupuje chválící kapela. Svoji službu odvádí skvěle, opět skrze ní cítíte neodolatelnou moc hudby. Jste vtaženi do chval a je vám skoro líto, když skončí. Jenže ve vašem sboru platí určitý harmonogram během bohoslužeb a toho se všichni služebníci drží. Držíte se hesla, že výborná bohoslužba se od dobré liší svým spádem. Před kázáním zazní jedno svědectví o obrácení a pak odchází děti do besídky. Tato svědectví průběžně zařazujete, protože chcete, aby o tak důležitém mezníku v křesťanově životě slyšeli i další, navíc do vašeho sboru chodí i hodně hledajících a pro ty jsou podobná svědectví důležitá. Svědectví slyšeli i děti, které poté odchází do besídky. Ještě před odchodem do besídky se za děti modlíte a učitelé slyší poděkovaní za jejich skvělou službu.

Během vašeho kázání si několik lidí dělá poznámky. Cítíte, že vás mnozí lidé napjatě poslouchají. Zároveň asi dva posluchači usnou… i to ale ke kázání patří, berete to s nadhledem, navíc se to stalo i Pavlovy. Na rozdíl od jeho zkušenosti, ale vaši spáči napadají z oken a dokonce ani ze židle. Do sboru též chodí jeden člověk, který při vašem kázání trpí a ostentativně si proto čte Bibli. Jak tvrdí, „alespoň nějaké Boží slovo, když už nepřichází z kazatelny“. Víte o tom, ale nestresujete se s tím, protože ve sboru je drtivá většina lidí, kteří jsou žíznivý po Božím slově. Navíc váš sbor má směr a i proto máte svobodu neřídit se podle fňukalů a neustálých kritiků. Atmosféra sboru vás obrovsky motivuje se na vyřízení poselství náležitě připravit. Sytit hladové je totiž fantastický pocit a ti ve vašem sboru jsou ve veliké většině. Ve sboru někteří lidé chybí, ale vaše kázání se nahrává na video, MP3 a je v písemné podobě, takže není problém, aby toho lidé z vašeho sboru využili. Soudě dle stažení, skutečně toho využívají.

Za padesát minut je po všem. Moderátor se proto ptá, zda má někdo něco k modlitbám a zda by to chtěl sboru ve stručnosti povědět. Na kazatelnyu vyleze jedna sestra a sdílí se se svými zápasy za svojí dospívající dceru, která nechtěně otěhotněla. Kdysi dávno chodívala do besídky, ale to už je skutečně dávno. Jste ve sboru, kde není ostuda tyto věci otevírat. Proto se za sestru dva lidi následně modlí. Následují modlitby reagující na kázání. Některé jsou pěkně „kostrbaté“, ale vám to nevadí. Nejde o přednes ani o krasořečnění. Jeden člen sboru se modlí vždy stejně, je to už takový kolorit, ale vy víte, že i toto do sboru patří. Následují dvě písně chval na ukončení bohoslužeb a sbírka do košíčkům, která je tradičně vysoká, protože ve vašem sboru je nastavený princip desátků.

Po shromáždění za vámi přichází jeden starší člověk s tím, že ve druhé polovině opět špatně slyšel, protože jsme opět, polykal koncovky. Víte to, ale zase jste tento svůj zlozvyk neovládl… omlouváte se a děkujete za zpětnou vazbu. Pak přichází dalších několik lidí, kterých se slovo dotklo a prosí o modlitby. Postupně se s nimi modlíte a dojednáváte si schůzky během týdne. Jdete za vedoucím chval, děkujete za skvěle odvedenou práci a jemně upozorníte, že by to chtělo trochu vyrovnat kytary a bicí. Vedoucí chval se neuráží, byť hudbě rozumí mnohem lépe než vy. Ve sboru máte mezi služebníky nastavenou kulturu zpětné vazby. Funguje to velmi dobře.

Mezi tím spolu lidé diskutují při kávě. Odcházíte poslední, skoro dvě hodiny po bohoslužbě, jste unavení ale šťastní. Víte o mnoha zápasech a nedokonalostech vašeho sboru, ale atmosféra je nastavená v duchu hesla „řešme to, nebojme se, s Bohem to zvládneme“.

To, s čím si ale skutečně moc nevíte rady je, jak nafouknout sál, protože tuto neděli opět praskal ve švech. Kočárky zacpaly chodbu, na konci bohoslužeb se těžko dýchalo, kdyby někteří bratři požili nějaký ten deodorantek, jistě by ve stísněných prostorech usnadnili dalším sborovníkům průběh bohoslužeb, při kávě se lidé mačkají atd. Co dělat? Pronajmout větší prostory? Udělat druhé bohoslužby? Začít stavět? Trochu vás to znepokojuje, ale pak vám vaše žena řekne, že to jsou vlastě skvělé problémy. A má pravdu. Přijdete domů a cítíte směs únavy a nepopsatelného štěstí a těšíte se na další bohoslužby. Víte, že toto je více než sbor, to je vaše rodina!  

07 srpna, 2016

(Občasné) psycho před, na a za kazatelnou a kazatelská neděle dopoledne


Když jsem svého času studoval teologii, pak jsem většinu času strávil tím, že jsem se přímo či nepřímo připravoval na kázání. Starší a zkušenější kolegové mi říkávali, že kázání je důležitou částí kazatelovy služby, že se jedná o jednu z mála možností, kdy můžete oslovit celý sbor. Moje cesty se ale ubíraly jinam než na kazatelnu jednoho sboru. Pracoval jsem mnoho let v nadsborové službě a proto jsem moc nechápal hluboké zápasy kazatelů, kteří neděli co neděli v jednom sboru vyřizovali poselství Písma. Nechápal jsem, proč jsou z toho tak unavení. Sám jsem též kázával, ale každou neděli někde jinde, tudíž jsem mohl kázání opakovat a tím, že jsem byl nový a neoposlouchaný, lidem se kázání většinou líbila. Navíc jsem v týdnu měl kolem dvanácti přednášek. Když to vynásobíte čtyřmi, pak jsem si na nedostatek mluvení před lidmi nemohl stěžovat. Říkal jsem si, proč jsou pastoři tak vyřízení po jednom nedělním kázání? Neodpovím, jen si dovolím na základě mnoha vyslechnutých pastorských zkušeností, ale i někdy zkušeností svých, napsat krátký, fiktivní příběh (jakákoli podobnost je čistě náhodná) jedné kazatelské neděle.

Představte si, že jste pastor jednoho nejmenovaného sboru. Víte, že za týden kážete. Od pondělí na kázání myslíte, modlíte se, někdy se i postíte a víte, že byste chtěli svým kázáním oslovit sbor. Sbor není v nějaké krizi, ale jako všude na světě, i u vás s lecčím zápasíte a tak doufáte, že by příští neděle mohla alespoň něco dát do Božího světla. Během všech povinností, které v týdnu máte, se průběžně připravujete na kázání. Používáte komentáře, načítáte literaturu, modlíte se, čtete různé překlady, někdy si kladete otázku jak nasytit duchovně syté sborovníky (farníky), co říci nového, až nakonec je sobota večer a vy usínáte s pocitem, že jste přípravě dali, co jste mohli. Měřeno časem zhruba 10 hodin. Výsledek bude asi 30 minut. Jedná se iojistý nepoměr, ale to prostě ke kázání patří.

Je neděle ráno, přichází den D. První nečekaný náraz nastane ještě doma v předsíni, kam se jako naschvál v jednu minutu vyvalí celá vaše rodina a nastane kolizní situace. I když jste pastor, někdy ve vás bouchnou saze a vy vyletíte na rodinu, proč se chystá zase na poslední chvíli. Vaše pubertální dítě vám přeskakujícím hlasem sdělí, proč se chystáte na poslední chvíli i vy, zároveň že by bylo dobré, kdybyste se trochu ve svých projevech ovládal. K tomu se připojí i vaše další ratolest. Naštěstí se moudrá manželka ujme role mediátora a doutnající konflikt uklidní. Jenže vy cítíte, že jste ujel a to poslední, co chcete, je za pár minut kázat a usmívat se na lidi, ale nedá se nic dělat.

Nakonec dorazíte do sboru a dostáváte místo přivítání hned mezi dveřmi výtku, že ve sboru je zima. Ano není to vaše zodpovědnost, ale ve sboru je prostě zima a vy jste kazatel! Něco ze sebe vysoukáte, jenže přichází další náraz a to výtka od zvukaře, že jdete zase pozdě. Má pravdu, jdete za pět minut začátek, jenže není to vždycky a navíc to poslední co potřebujete, je slyšet podobné věci. Chcete s ním udělat zvukovou zkoušku, jenže zjišťujete, že ještě není hotová zkouška kapely a co je horší, mezi zvukařem a kapelou je poněkud bojová nálada. Najednou nevíte, zda usmiřovat kapelu se zvukařem, kdy udělat vaší zkoušku atd. Po pár minutách se dostanete na kazatelnu, zvuk je vyladěn a vy konečně usednete do první lavice a čekáte na začátek.

Chcete se na chvíli pomodlit, jenže tu se přiřítí kdosi ze zadních řad a sdělí vám, že chce mít po kázání strašně důležité oznámení ohledně své umírající maminky. Na jednu stranu chápete, že se jedná o vážnou věc, na stranu druhou víte, že dotyčný se rád poslouchá a hrozí a že z krátkého příspěvku bude deseti minutová litanie. Navíc to ví již týden a tak proč vám to neřekl dříve? Co dělat? Čas začátku se blíží, nakonec se ozvou zvony, vy zadrmolíte, že se uvidí a jdete na kazatelnu. Pokoušíte se odhodit stres, zapomenout na vše, co jste v posledních pár minutách před kázáním prožili, ale moc se to nedaří. Ale co, snad se vzpamatujete při bloku chval.

Chvály začnou pěkně svižně, jenže ne a ne stejně svižně skončit. Vedoucí chval jede jednu píseň za druhou, opakuje nekonečněkrát stejné refrény, prostě si to užívá. Nakonec to trvá kolem půl hodiny. Vy jste vytočený, že vás opět neposlechl co se týká délky chval, stejně tak že stále dokola jede tupé křesťanské mantry, kterým se říká opakování. Jenže nemáte náhradu a navíc to poslední, co si ve sboru smíte dovolit, je někomu něco nepříjemného sdělit. Co naplat…

Po chválách následuje slovíčko pro děti. Tetička či strýček to pěkně rozjeli, dětem vykládají po tisící jakýsi moralizující příběh, který končí Pánem Ježíšem. Poselství je skoro vždy stejné, jen se mění rekvizity… myslíte si o tom své, ale najednou vás napadnou slova jednoho člena sboru, že slovíčko pro děti je fajn, že si lidé se sboru alespoň něco odnáší. Pak následuje oznámení, pak jsou děti do besídky, až se nakonec po čtyřiceti minutách dostáváte ke slovu. Víte, že s sebou budete muset hodit, protože první autobus odjíždí již za třicet minut.

Matně si vzpomínáte, jak vám říkávali, že po třiceti minutách jde pozornost posluchačů dolů, porovnáváte si to s realitou a ta je, že až po čtyřiceti minutách jdete na kazatelnu. Mnohokrát jste to zkoušel změnit, přece jsme „církví slova“, jenže se postupně smiřujete s tím, že to se slovem až tak horké není, že leckteří křesťané hledají v církvi socializaci a kazatel je od toho, aby ji prostředkoval. Jenže tohle povědět nahlas by byla pastorská sebevražda. Vylezete nahoru a najednou koukáte, že několik lidí něco ťuká do mobilu. Doufáte, že si hledají nějaký text z Bible, ale víte, že realita je asi jiná. Začínáte kázat, mluví se vám celkem dobře, ale najednou koukáte, že bratrovi v třetí lavici padá hlava. Opakujete si, že se tím nesmíte nechat demotivovat, ale zrovna se jedná o bratra, který by tak moc potřeboval slyšet, o čem kážete. Kážete o tvrdosti a zrovna on je tak tvrdý člověk! Postupně zjišťujete, že bratr je nejen tvrdý, ale má i tvrdý spánek a vy ho svým kázání skutečně neprobudíte… Včerejší ponocování u fecebooku s ním udělalo své. Kážete dál, jen vás mrzí, že ve sboru chybí tři starší. Pak si ale vzpomenete, že jeden odjel s rodinou na víkend a pochopitelně se nebude vracet kvůli nějaké neděli, druhý má nemocné dítě a v rodině mají zvyk, že jedno nemocné dítě musejí hlídat s manželkou oba dva a třetí šel na dopolední koncert své dospívající dcery. Inu, bratři dobře pochopili, že sobota je pro člověka a co se soboty týká, nežijí pod zákonem.

Vaše kázání se chýlí ke konci, těsně před tím nejdůležitějším co jste chtěl sdělit, se postupně odchází tři lidé. Nevíte proč, asi jdou na záchod. Každopádně se už nevrátí, ale po kázání je najdete ve vestibulu v družném rozhovoru. Nechcete být vztahovačný, ale… Je konec kázání. Vyzýváte lidi k modlitbám. Nastává trapné ticho, nikdo se nemodlí. Nakonec se ozve jedna modlitba, která je ale o něčem úplně jiné než jste kázal. Připomínáte si, že podle modliteb po kázání nemůžete hodnotit vaše slovo, ale otázky se stejně vkrádají. Říkáte si, zda modlitby po kázání nezrušit, zde nenajet na model amerických a asi i jiných sborů, ale nevíte. Kázání končí a vy se cítíte jak zpráskaný pes. Hned po závěrečném požehnání se na vás vrhne člověk, který chtěl něco povědět o umírající mamince. Prý nemáte soucit a empatii. Za ním se ale rýsuje vysvobození v podobě fronty lidí, kteří s vámi chtějí mluvit. Omluvíte se a začnete vyřizovat maraton požadavků a přání. Mrzí vás, že se na vás lepí dlouholetí sborovníci a vám unikají rozhovory s lidmi, kteří přišli buď poprvé, nebo víte, že by potřebovali vaši modlitbu. Chvíli na vás tito lidé čekají, ale na asertivitu dlouholetých členů nemají a proto smutně odejdou.

Strašně moc se vám chce na záchod, jenže lidé vás ne a ne pustit. Nakonec se vám to podaří. Zavíráte se na záchodě a najednou cítíte zvláštní směsici únavy, smutku, radosti, otázek, zda to má všechno smysl. Pomalu odcházíte ze sboru a tu vás kdosi zastaví a řekne, že dnes se mu ve sboru moc líbilo, protože bylo skvělé slovíčko pro děti a že prožívá povzbuzení od Pána, protože na youtube poslouchá skvělého kazatele, který káže v moci Ducha!

Na cestě domů začtete přemýšlet nad kázáním, které budete mít příští týden.

04 srpna, 2016

Křesťanské hodnoty a žadatelé o azyl


Zaklínat se „křesťanskými hodnotami“, se dnes stalo módou a to dokonce i u těch, kteří toho s křesťanstvím mají pramálo společného. Děje se tak především díky strachu z migrační krize, z teroristických útoků, z islámu, někdy i díky honbě za politickými body. V parlamentu má dokonce vzniknout jakási „názorová platforma na obranu evropské kultury a jejích hodnot“, která jde napříč politickým spektrem a to včetně zářného reprezentanta těchto hodnot - komunistů.

Jak známo, jedním z pilířů evropské kultury je židovsko-křesťanský světonázor. Určitě je dobře, když si někteří tváří v tvář nebezpečí snaží pokládat otázky po základech, na kterých je naše kultura  postavená. Určitě je dobře, pokud si uvědomíme, a to včetně našich představitelů, že židovsko-křesťanský pohled na svět je stále v mnohém ohledu nosný a velmi dobře aplikovatelný do života.

Jedním z klíčových fundamentů tohoto světonázoru je apel na pomoc bližnímu v nouzi a prokázané milosrdenství i v situaci, když z toho nic nemám. Prostě druhému pomohu, protože je to člověk, pokud jste věřící, tak i proto, že se jedná o bytost, stvořenou k Božímu obrazu. Dobře je tento princip popsán v podobenství o milosrdném Samařanovi (Lukáš 10, 27 – 42)

Před dvěma dny jsme se dozvěděli, že do Česka přišlo několik desítek čínských křesťanů, kteří zde hledají azyl. Více např. zde: http://zpravy.aktualne.cz/domaci/vnitro-ceka-citlive-rozhodnuti-da-li-azyl-60-krestanum-potvr/r~88bf7e9c57e911e682470025900fea04/  Problém je v tom, že přijetím těchto lidí, by vláda nepřímo potvrdila, že v Číně je stále vůči některým vrstvám obyvatelstva represe a tedy že tam jsou porušována lidská práva. Čínská vláda je na toto hodně citlivá a přijetí uprchlíků by mohlo narušit probíhající námluvy mezi Českem a Čínou. Když byl Zeman v Číně, pak jedním z jeho proslulých výroků bylo, že je „nepřišel učit lidská práva, ale aby se učil, jak stabilizovat společnost“. Tedy lidská práva ho v souvislosti s Čínou nezajímají. Jenže křesťané z Číny kvůli porušování lidských práv, které souvisí se stabilizací společnosti, jenže totalitním způsobem, ze své země odešli. Prezidenta sice tyto věci nezajímají, ale v naší zemi nemáme prezidentský systém. Jak moc zajímají vládu? Parlament?

Na jedné straně pomyslných vah je cca. 60 lidí, na straně druhé ekonomické zájmy. Pokud tyto lidi odmítneme, snad nebudou popraveni, ale pokud budou vráceni do Číny, budou tvrdě perzekuováni a to včetně svých rodin, protože s křesťany se v Číně skutečně nemazlí a už vůbec ne s těmi, kteří takto odejdou. Pokud podáme pomocnou ruku, ČR jistě nepřijde o obchod z Čínou, ale velký bratr zřejmě zvedne ukazovák! V případě čínských křesťanů se vláda nemůže vymlouvat na terorismus ani na islám. Má ale dobrou možnost ukázat, že to s obhajobou „našich hodnot“, myslí vážně. A nebo nemyslí, protože co je to 60 životů proti obchodním zájmům a varovně zdviženému prstu Číny. Přijmout perzekuované křesťany by na rozdíl od frází, které jdou lidem na ruku typu „nikoho nepřijmout“ znamenalo i kus odvahy. Jenže volby se blíží… a není šťavnatější kosti, než vymezení se vůči uprchlíkům!

Ale třeba se budeme divit a mezi těmi, kteří o popisovaném budou rozhodovat, se odvaha a chuť bránit „naše hodnoty“, najde. Jste-li věřící, zkuste se na naše perzekuované bratry a sestry alespoň modlit. Stejně tak za sdružení křesťanských právníků, které údajně těmto nešťastníkům pomáhá.


21 července, 2016

Zraněná víra - k úmrtí E. Wiesela


Před několika dny (2. 7. 2016) zemřel ve věku 87 let jeden z mých oblíbených autorů Elie Wiesel. Jedná se o autora, který pro mě znamená celoživotní výzvu. Mnohokrát jsem se vracel k jeho pronikavým myšlenkám, zvláště pak k otázkám, které se týkají zla a Boha. Ve Wieselovi se kloubil pronikavý intelekt, geniální schopnost psát a zároveň i autentická zkušenost ze zlem v nezředěné podobě, které prožil v Buchenwaldu a Osvětimi. Nejznámější je zřejmě jeho kniha Noc, kde mj. popisuje i svoji hlubokou náboženskou krizi. Uvedu jeden odstavec z knihy: „Nikdy nezapomenu na tuto noc, první noc v táboře (v Osvětimi), jež proměnila můj život v jedinou dlouhou, nasedmkrát zamčenou temnotu. Nikdy nezapomenu na ten kouř. Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým nebem. Nikdy nezapomenu na plameny, jež navěky sežehly mou víru. Nikdy nezapomenu na noční ticho, jež mi zabilo mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mne hleděly tváří pouště.“ Na jiném místě knihy Wiesel popisuje drastický výjev mladého chlapce, který se dlouhou dobu dusí na šibenici na před zraky ostatních vězňů. Během popravy jeden z nich pronese slova, „tady umírá Bůh“. Wiesel toto tvrzení dle svých slov nemohl zcela přijmout, snad i proto, že pocházel ze silně ortodoxně-náboženského prostředí. Uvedu pár vět, které jeho náboženské pozadí poodkrývají: „Nevím, co bych dal za to, kdybych mohl znovu prožít Sabat v mém městečku kdesi v Karpatech. Bílé ubrusy, mihotavé plameny svícnů, zářící tváře kolem mne, melodický zpěv dědečka…tohle vše mi chybí ze všeho nejvíc, nenahraditelný pokoj, nezastupitelná zádumčivost, kterou Šabat v Sighetu dával svým dětem – velký i malým, mladým a starým, chudým i bohatým.“ (Z knihy Návrat do Signetu). Vraťme se ale ke zkušenosti s umírajícím chlapcem. Když Wiesel slyšel spoluvězňovu otázku, kde je Bůh, uvnitř něj se ozval hlas: „Kde je? Tady, na této šibenici“.

 Přes to, že sám víru svých předků neopustil, připustil, že rozumí těm kdo tvrdí, že po Osvětimi není možné již hovořit o Bohu. Na jednom místě v knize Noc popisuje svůj vnitřní boj s Bohem: Buď požehnané Boží jméno? Proč, ale proč bych mu měl žehnat? Vše se ve mně bouřilo, protože On zapříčinil, aby tisíce dětí bylo spáleno v masových hrobech, aby šest krematorií pracovalo ve dne v noci, včetně Sabatu a svátků. Proč bych měl vyslovit buď požehnaný Všemohoucí, vládče vesmíru, který jsi nás vyvolil mezi všemi národy, abychom byli mučeni ve dne v noci, abychom viděli naše otce, matky, bratry končící v pecích? Buď požehnané tvoje svaté jméno proto, že jsi nás vyvolil, abychom byli poraženi na tvém oltáři?

Jednou z knih, v které se Wiesel pokoušel vyrovnat s vírou v Boha navzdory Osvětimi je Šamgorodský proces. Autor v souvislosti s touto knihou napsal, že víru nikdy neztratil, protože by to pro něj bylo moc jednoduché. Zároveň ale vyznal, že jeho víra je zraněná. Šamhorodský proces odehrává ve vesnici, kterou postihl kozácký pogrom. O svátku Purim přijíždějí herci, aby sehráli tradiční purimovou hru. Najdou jediného Žida, který pogrom přežil, a ten jim povolí hrát pouze pod podmínkou, že sám určí, o čem hra bude. Díky své hrozné zkušenosti chce inscenovat soud nad Bohem. To se nakonec skutečně stane. Výborně tuto hru komentuje V. Krůlová: Uprostřed království noci, tři rabíni, všichni dobří a zbožní mužové, se rozhodují jedné podzimní noci žalovat Boha za to, že dovolil, aby jeho (vyvolené) děti byly zmasakrovány. Na povrch se dostávají strašné vzpomínky, zrůdnosti, znásilnění, vyvraždění vesnic, rodin. Při diskuzi plné emocí, když už chtějí sehrát soud s Bohem, vyvstává otázka, kdo bude Božím obhájcem. Chybí jim však jeden do hry. Tu se z čista jasna objeví mladý muž Sam, jehož minulost je více než temná. Všichni jakoby ho už někde viděli. Začne soud. Sam svými jemnými až exaltovanými slovy snad i ve chvíli přesvědčí rabíny, jak silnou má víru, všichni na chvíli jakoby chtěli být jako on, nepochybovat, mít na vše taková krásná vysvětlení ... Jaké je pak překvapení, když se ke konci odhalí jeho ďábelská tvář. Ano, mít vždy na všechno odpověď může být až ďábelské. Soud připomíná slova Joba: Volám k tobě o pomoc a ty mi neodpovídáš, naléhám a ty nemáš pro mne pochopení.“

Wieselovy texty někdy připomínají Joba. Svým tázáním, svým prožitkem nepopsatelné bolesti, ale i tím, že se Boha nezřekne. Zároveň ale v některých jeho textech cítíme hluboce zraněnou víru… Wiesel neskončil pouze u popisu holokaustu (mimochodem byl to on, kdo s tímto termínem přišel). Celou svojí autoritou se stavěl na stranu utlačovaných a to zdaleka ne pouze Židů. Toto mj. popisuje slovy: Kdekoli jsou muž a žena perzekuování kvůli své rase, náboženství nebo politickému názoru, pak místo, kde se tak děje, se musí stát centrem světa.  Jako zásadní nebezpečí pro svět Wiesel vnímal lhostejnost: Opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost. Opakem umění není hnus, ale lhostejnost. Opakem víry není hereze, ale lhostejnost. Opakem života není smrt, ale lhostejnost. (Jak nadčasové…)

Po Wieselově smrti vyšla řada komentářů o jeho životě a knihách. Nechtěl jsem vršit další. Stejně tak jsem nechtěl psát o problému utrpení. Jen jsem chtěl povzbudit ty z vás, kdo rádi čtete a přemýšlíte, komu vrtá hlavou jak skloubit otázky ohledně Boží všemohoucnosti a lidského utrpení a nestačí vám klišovité odpovědi typu „kdyby byl Bůh, nebylo by utrpení“,  nebo „utrpení si dělají lidé sami“, abyste otevřeli knihy E. Wiesela. Jedná se o výborné a zároveň někdy nesnadné čtení, o jeden z dalších střípků do mozaiky při přemýšlení a vyrovnávání s problémem zla a tzv. teodicei.

16 července, 2016

United 2016 a jak nasytit sytého?


V tomto školním roce jsem měl výsadu se alespoň trochu spolupodílet na přípravě United. Nevím, zda jsem skutečně zaneprázdněný nebo zda si jen neumím organizovat čas, nicméně ve svém životě se nenudím. Proto zvažuji, kam napřít čas, který mi byl svěřen. Spolupodílet se na United byla aktivita, kterou jsem zvažoval, jenže nyní nelituji ani minuty strávené s týmem, který United připravoval. Protože trochu vidím do střev festivalu, pokusím se vystihnout čím je festival jedinečný a proč považuji za moudré rozhodnutí zúčastnit se ho.
>

27 června, 2016

Prsten moci, Orwell, (nejen) církev a svůdnost vládnout


Jedním z vynikajících znalců díla V. Havla je doc. M. Putna, který byl několik let programovým ředitelem knihovny V. Havla. V knize rozhovorů „Vždycky v menšině“ (mimochodem vynikající čtení především pro ty, kdy se zajímají o literární kritiku a literaturu) se Putna se pokouší mj. o srovnání Havla s dalšími osobnostmi a mocnými a to z politiky i z církve. Píše: „Jedna věc je osobnost a její vnitřní talenty a dispozice, druhá věc je prostředí, do něhož se ta osobnost dostane, když nějakou moc nabude. Každý, kdo je v pozici moci, do svého okolí nutně přitahuje příseráky. Je to jako s Tolkienovým prstenem moci. Kdo ho nese, ten propadá jeho vlivu, ať chce, nebo nechce. Otázka není, jestli ho jeho nesení poškozuje, ale do jaké míry. Když nezůstal imunní ani Havel, osobnost tak mimořádná, což potom lidé ne až tak mimořádní, kterým se shodou okolností objeví na hlavě koruna, mitra, tiára, nebo i jen takový ten legrační sametový baret univerzitního hodnostáře. Dovedlo mě to tak ke shovívavějšímu pohledu na nositele hodností a funkcí. Mají to fakt těžké. I proto je třeba se za ně modlit. Jsou více než jiní vydáni pokušení hříchu – a důsledky jejich hříchu můžou být mnohem nebezpečnější, protože se týkají celého jim svěřeného stádce“. (P. C. Putna, Vždycky v menšině, s. 183-184).

30 května, 2016

Návod na super svaly za jeden den a věrnost Bohu


Když byl můj syn asi tříletý, tak jsem ho zastihl, jak zdvihá pet-lahev naplněnou vodou. Lahev zdvihl asi desetkrát, poté si vyhrnul rukáv od košile a zeptal se mě, zda mu povyrostly svaly. Odpověděl jsem, že trochu. Vzal tedy pet-lahev znovu a opakoval cvičení i otázku. Zopakoval tuto činnost několikrát a zjevně uspokojen, jak rychle mu „roste hmota“ láhev nakonec odložil. Dospělý se nad tímto počínáním zasměje, protože ví, že během několika vteřin nám svaly prostě nenarostou, i kdybychom zdvihali cokoli. Stejný zákon potom platí v učení se jazykům, na hudební nástroj atd. Jinými slovy některé oblasti života vyžadují trpělivost. Pokoušel jsem se to asi při třetí sérii vysvětlit i synovi, ale nevím, jak moc to ve svých třech letech pochopil…

16 května, 2016

Bolest, Job a buď vůle tvá. Skutečně?!


Před pár dny jsem zažil jedno ze zvláštních duchovních zastavení tohoto roku. Hovořil jsem s jedním člověkem o víře v Krista. Dotyčný se řadí mezi agnostiky, zápasí o víru, ale zatím nenachází. Osobně se mi nikdy nepodařilo přijít na kloub tomu, proč lidé, kteří upřímně hledají, nemohou najít a jiným to dojde hned a někdy tak snadno. Ale o tom tento článek není. Když jsem se dotyčného zeptal, proč nemůže uvěřit, odpověděl mi, že je to kvůli modlitbě Páně. To mě zarazilo, protože s podobným argumentem jsem se nikdy nesetkal. Ptal jsem se, zda by to nešlo upřesnit. Přesný důvod byla věta „buď vůle tvá“. V čem bylo ono zastavení, o kterém jsem psal na začátku? Že by Bůh mohl chtít, aby dotyčný myslel tato slova vážně… Najednou jsem si uvědomil, jak lehkovážně tato slova pouštím přes rty já a vlastně je nedomýšlím.

12 května, 2016

Evangelium pro rodiče (biologické i duchovní)

Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Lk 15, 20

Podobenství o marnotratném synu čteme tak, že v synech hledáme paralelu s námi, Otec potom vykresluje Boží charakter. Takto bylo podobenství míněno. Nicméně pokusme se otcem inspirovat pro naše „rodičovství“ čímž myslím duchovní i biologické. Zkusme v podobenství vidět nejen výzvu k návratu, ale i výzvu k tomu, abychom dobře naplnili svoje biologické rodičovství nebo se duchovními rodiči sami stali.

29 dubna, 2016

Léčení psychických nemocí "pouhou vírou a Biblí"!?


Byl jeden muž, který se stal křesťanem. Oddaným, horlivým křesťanem. Svoji víru myslel smrtelně vážně. Tento úžasný člověk se celý svůj život lopotil s jistou psychickou nemocí. Bojoval statečně, moc statečně, jenže nemoc ho vždy znovu a znovu dostihla. Nakonec vyhledal odbornou pomoc. Začal pravidelně docházet k psychiatrovi, který mu prostřednictvím léků pomohl. Dotyčný se postupně zlepšoval, nicméně jeho léčba závisela mj. na tom, že léky nevysadí. To se dařilo, až do jedné chvíle… Do chvíle, než se dotyčný setkal se skupinou křesťanů, kteří mu řekli, že křesťan nemá chodit k psychiatrovi, že psychické nemoci se nemají léčit skrze léky, ale skrze modlitbu a skrze Boží slovo. Ti, kdo s touto radou přišli, tvrdili, že Boha znají již dlouho a navíc to, co říkali, vypadalo, že má hlavu a patu. Dokonce to podepřeli několika citáty z Bible. Dotyčný nový křesťan je nakonec poslechl a léky vysadil. Jeho rádci se radovali, že dělá kroky víry a že se spoléhá více na Boha než na doktory. Ujistili ho, že Bůh se k jeho víře přizná, protože psychické nemoci jsou od zlého! Abych příběh zkrátil. Dotyčnému se jeho psychická nemoc vrátila s několikanásobnou silou. Dnes je po smrti, protože si vzal život… Dotyční rádci na tuto tragédii reagovali, že asi měl malou víru a nevěřil některým veršům v Bibli. Psychická nemoc je přece od zlého a správný křesťan „prášky na hlavu“ brát nemá, stejně tak nemá chodit k psychiatrovi či psychologovi…